Nová média 2005

Používáte Skype?

2005-09-26T09:02:00.000+02:00

Internet to je především skvělá dálnice pro komunikaci. S mirofonem, sluchátky a jednduchým programem, který se stal symbolem internetové telefonie, můžete volat zdrama komukoli, kdo sdílí tytéž přednosti jako vy. To vše zdarma, otázkou je jak dlouho (ještě zdarma :-) a jak bezpečně.

Co je to Skype?
Skype je jednoduchý software který vám umožní hlasovou komunikace s kýmkoliv někde ve světě za pomoci vašeho počítače připojeného k internetu. Pro spojení s jinými uživateli Skype program využívá inovované P2P technologie. Je zdarma. Kvalita spojení záleží částečně i na připojení, ale tuhle zábavu lze provozovat i s prvohorním telefoním modemem. Volání je zabezpečeno šifrováním, do programu lze stáhnou češtinu. Více zde.
Přestože ma S. řadu výhod oproti konkurenci má podle některých i své stinné stránky. Ten zkladní protiargument už ale několik týdnůneplatí. Jediným smutným okamžikem se tak podle mě pro běžného člověka může stát den, kdy tuto službu Skype omezí (např. zpoplatní). Vzhledem k tomu, že společnost Skype Technologies zřejmě brzy mění vlastníka nedá se to rozhodně vyloučit. Nezbývá proto si užít dokud to jde, na západě už to frčí.

Hrozí omezení internetové "svobody"?

2005-09-26T08:57:00.000+02:00

Na několika českých servrech se před nedávnem objevila zpráva hlásající záměr Evropské unie reguloavt (čili omeztit) internetová média. O této pochybné vizi informuje např. článek zde. Evropská komise argumentuje tím, že stále více zejména mladých lidí se odklání od tradičních tištěných pramenů k digitálním médiím a zdrojům a proto je potřeba pro jeho obsah dodržovat alespoń nějaká pravidla. nevím jak vám, ale mně termín regulace či omezení internetu zní zcela hrůzostrašně. Naštěstí se snad nejdná o zájem vydávat nějaké licence nebo certifikáty, ale spíše o snahu zavést do "džungle svobody" některé standardy, které se VÍCEMÉNĚ dodržují v tištěném světě (Např. ochrana autorských práv, zodpovědnost autora za obsah publikovaného materiálu apod., právo na odpověď). Vše je zatím ve stádiu diskuse a zní to docela hezky, ovšem již teď snaha EU "polapit síť" řadě bloggerů, deníčkářů, webmasterů i těm, kteří si tu a tam říkají autor smrdí sírou...
materiál evropské komise

Bush chce vyhrát nad teroristy

2005-07-10T21:12:00.000+02:00

Americký prezident je buď velmi naivní, nebo má jen plné ústa frází. Fráze jsou u politika dost častým jevem, Bush je navíc i naivní. Proč? Neboť nejspíš opravdu věří svým slovům, když opět, v souvislosti s útoky v Londýně, tvrdí, že válku nad terorismem civilizovaný a svobodný svět vyhraje. Válku proti terorismu může naopak vyhrát jedině svět, který je dnes podle našich měřítek necivilizovaný, nesvobodný, a navíc chudý - tzv. třetí svět. Jak je to možné? Jednoduše, pokud se zbaví své nesvobody a chudoby, přestane být živnou půdou pro extrémistické myšlenky a následné činy téhož charakteru.

Válku s neviditelným a nejasným nepřítelem nelze vyhrát zbraněmi, nasazením a silou, to by už mohli panu Bushovi vysvětlit, od čeho má například ne zrovna přehledem oplývající ambiciózní Condoleezzu Riceovou? Asi aby mu některé věci nedocházeli, a byl tak více přesvědčivý při svých proslovech. Teroristy pan Bush nezničí v afghánských horách, v irácké poušti nebo na amerických letištích se zbraní v ruce a detektorem kovu. Zničí je potřením chudoby a nesvobody v Africe, v Palestině, v Iráku, v Afghánistánu atd., tedy právě tam, kde se především americké zbraně angažují.

Je chvályhodné, že se američtí ozbrojenci objevili právě zde a odstranili státní teroristy. Jenomže to je nejsnadnější část procesu, který Bush označuje za válku proti terorismu. A že je navíc na válku Amerika špatně připravená přiznal americký prezident sám. V jednom svém vystoupení plném frází proneseném dlouho po svržení Saddámova režimu prohlásil, že Amerika podcenila „proces obnovy irácké společnosti“. A právě onen „proces obnovy“ je vlastní válka proti terorismu. To je hlavní fronta boje proti neviditelnému nepříteli.

Státní terorismus Saddámova typu je pro americké ozbrojené složky snadný cíl, je totiž snadno definovatelný a je viditelný. Terorista v Londýně nebo New Yorku je ale pojem abstraktní a v takovýchto intencích není zatím Bush a jeho vláda schopná plně uvažovat. Jen začíná tušit náznaky. Týl takových neviditelných vojáků je v podceněném procesu obnovy, v každodenní chudobě a beznaději průměrného Muslima nebo Afričana. S abstraktním myšlením však na tom není o nic lépe ani ostatní svět. Budeme si také muset uvědomit, že pojem chudoba má všude stejný význam, pojem svoboda je však silně regionálně zabarvený a slovo demokracie je leckde i „nadávkou“!

Lucemburské ano evropské ústavě

2005-07-10T21:10:00.000+02:00

Lucemburčané jsou prvními občany EU, kteří se po silně negativistických Francouzích a Holanďanech vyslovovali v referendu k evropské ústavě. A vyslovili se, k nechuti mnohých hrobníků ústavy, kladně, dokonce s výraznou převahou. Na tomto místě si přihřeji i vlastní polívčičku. V jednom z předešlých příspěvků jsem napsal, že evropská ústava má velikou naději na úspěch jak v Lucembursku, tak také v Estonsku. Není to však nějaký světoborný odhad.

Lucemburčané patří k zakladatelům evropských struktur a spojená Evropa jim přinesla mnoho. Z nejchudšího člena se sociálními problémy se Lucembursko postupně vypracovalo na post nejbohatšího. Lucemburčané ale nejsou rozmazlení , zhýčkaní a zasloužilí Evropané. Vědí velmi dobře, co je to odpovědnost a co znamená síla jednoty. Něco podobného příslušníci bývalých koloniálních národů neznají, vždy hledí především na sebe, a až jsou nasyceni a spokojeni, blahosklonně vzhlížejí i ke svému okolí. V takovémto rozpoložení jsou pak ochotni i leccos poskytnou jiným. Jenomže v současné situaci jsou francouzští a holandští „fouňové“ nespokojeni, protože není vše podle jejich gusta. My jme založili, my jsme zasloužilí, my tedy máme právo chtít a mít, tak by se dal charakterizovat jejich dnešní postoj k evropským záležitostem.

K této dvojce ještě neměla možnost přistoupit britská povýšenost a mentorování. Referendum bylo v Británii odloženo. Tony Blair však britské voliče zastupuje více než dobře. Na adresu evropských záležitostí argumentuje věcně a správně, ale je to Brit, jistě má tedy britské úmysly. Dovolím si tvrdit, že strach z hlasování o evropské ústavě, kterým trpí například současná česká, polská, finská nebo irská vláda, není na místě. V těchto zemích mají lidé podobné postoje jako v Lucembursku a jsou si vědomi ceny, jakou pro jejich budoucnost má EU. Jediné země, kde je strach z nepřijetí evropské ústavy oprávněný, jsou již zmiňovaná Británie a také tradičně skeptické Dánsko.

Přejme evropské ústavě zdárný pochod navzdory pánům Klausům a jemu podobným. Jistě potřebuje ještě nějaké úpravy, nic totiž není dokonalé, ale podstata a mnoho dalšího je již v jejím textu dána. Není jiné cesty než stále dál vstříc jednotné a silné Evropě s jedním federálním prezidentem a vládou. Pak už nebudeme odkázáni na „malopísečkové“ politiky, kterými se naše politika jenom hemží. A nejen u nás. Že jsme se zbláznil? Snad, povíme si za padesát let.

Ještě měsíc pro izraelské osadníky

2005-07-10T21:09:00.000+02:00

Sedmnáctého srpna vyprší termín, kdy má osm tisíc izraelských osadníků opustit své domovy v pásmu Gazy a na západním břehu Jordánu. Je klid před bouří. Někteří osadníci už mluví o otevřeném odporu, dokonce i ozbrojeném. Ke konfliktům izraelsko-palestinským by tak mohly přibýt i srážky izraelsko-izraelské. Asi nikdo si nepřeje, včetně Palestinců, neboť by to zpomalilo odchod izraelských osadníků, aby musela tisícovka zatím vyčleněných izraelských vojáků silou zasahovat proti svým krajanům.

Osadníci však žijí na okupovaných územích, které světové společenství nikdy neuznalo jako součást státu Izrael. Osadníci argumentují tím, že jde o posvátnou židovskou půdu. Takovýto argument používají i Palestinci a je nemožné rozhodnout, kdo má pravdu. Židovské etnikum oblast historicky obývalo daleko dříve než arabské, ale to není klíč k vlastnictví země. Klíčem ke klidnému životu v historické Palestině je harmonické soužití všech jejích obyvatel. Nelze jednoduše některé vystěhovat, jiné zahnat do moře. Nevraživost a nenávist je v této oblasti tak hluboká, že k harmonii lze snad dojít nejprve důkladnou izolací jednotlivých etnik a přesným vymezením jejich teritorií. Až si bude každá strana jistá, co ji patří a co může označit za své, za předpokladu, že druhá strana to bude respektovat, pak bude možné hranice opět rozvolňovat a usilovat o společnou řeč.

O něco podobného se snažila čerstvě zrozená OSN již těsně po druhé světové válce prostřednictvím britské správy. Musíme konstatovat, že plány naprosto ztroskotaly. K výchozímu bodu z roku 1948 se pomalu dostanou až následné generace, ale vystěhovávání židovských osadníků z oblastí okupovaných po šestidenní válce je jedním z kroků, které tomu napomohou. I Ariel Sharon, kdysi zapřísáhlý odpůrce vystěhovávání a jakýchkoliv ústupků v palestinské otázce, pochopil, že jediná cesta, jak zajistit Izraeli klid a mír, je ústupek a kompromis.

Ne však ústupek jednostranný. Největší žába na prameni blízkovýchodní otázky je již nějaký čas mrtvá. Nezabil ji princ, nýbrž ji udolal čas. Sharon má tedy před sebou politické protivníky, kteří jsou daleko realističtější a také schopni nabídnout kompromisy recipročně. Snad čas dlouhotrvající nenávist a zášť mezi Izraelci a Palestinci udolá, stejně jako ukončil až příliš dlouhý život Jásira Arafata, protože nic nemůže trvat věčně.

Máte doma zombie PC?

2005-07-09T22:45:00.000+02:00

Ani hackeři už nejsou to, co bývali. Místo aby dosahovali slávy ve své komunitě úspěšnými útoky na počítače velkých korporací, za peníze hledají chyby v systémech právě těch subjektů, které byly dříve jejich terči. Pokud jste nadanými počítačovými fajnšmekry a máte hluboko do kapsy, tak například Microsoft za každou odhalenou vadu ve „windowsech“ zaplatí kolem tisíce dolarů. To už docela jde. Je to legální, prospěšné, jen ta sláva tomu chybí, no ale co, vždy je lepší tvořit než bourat.

Špatné je, že se hackeři vrhli i jiné placené činnosti. V tomto případě by bylo lepší, kdyby zůstali u své pýchy a slávy v hackerské komunitě. Zkušený hacker vám udělá z počítače "zombieka", a ten pak slouží jako základna pro rozesílání nevyžádané pošty, jako hostitel webových stránek, dozajista většinou dost pochybných, nebo jako základna k hromadnému útoku na systém okolních počítačů. Dlužno dodat, že aniž to vy tušíte. Monitor vašeho počítače dále poblikává stejně přátelsky nebo nepřátelsky jako dřív, v hlubokém nitru však bují netušené procesy. A že je o takové zombieky zájem, to nepochybujte.

Za „pronájem“ sítě počítačových zombie o velikosti řekněme pět tisíc „kousků“ se prý platí až 350 dolarů týdně. Hacker si vytvoří síť svých počítačových mrtvolek a firma zabývající se například marketingem si ráda takovou možnost hromadného otravování uživatelů internetu pronajme. Hackeřina asi spěje tam, kam všechna „nezávislá“ hnutí. Zpronevěří se sama sobě a své výlučnosti a byznys a penízky je stejně jednou semelou. Pokud by hackeři za peníze pracovali pro korporace za účelem zlepšení uživatelských rozhraní a programů pro lidi, pak by takové zpronevěření bylo vítané, pokud ale ke své inteligenci a schopnostem přidávají i ubohost, pak děkuji nechci. Hackeři už jednoduše nejsou to, co bývali.

Česká republika opět kárána

2005-07-09T22:20:00.000+02:00

Evropští úředníci opět posílají varování české vládě ohledně nedodržování unijního právního řádu. Česká republika vůbec patří k velkým delikventům EU, co se týče rychlosti zavádění evropských právních úprav do praxe a dodržováním jejich termínů. Nejnověji máme černý puntík za nemožnost přenosu telefonních čísel při změně operátora. Možnost ponechat si telefonní číslo při změně operátora je závazná pro ČR dnem vstupu země do EU, navíc od konce června tomu nebrání ani technické podmínky. Český telekomunikační úřad se totiž rozhoupal trochu rychleji než je obvyklé a technické podmínky již stanovil.

Česká republika dostala v této záležitosti první varování, nejspíše stihne i varování druhé. Nový telekomunikační zákon přenositelnost čísel sice umožňuje, ale v praxi se to projeví až příští rok. To znamená, že třetí instance kárného procesu naši zemi už nejspíš nepostihne. České úřady tak nebudou mít tu čest stanou před evropským soudem za porušování práva Unie. Naši úřednicí jsou věru chytří, umí si svoje lajdáctví načasovat a náležitě užívat.

Nejnovější varování se netýká jen přenosu čísel, čestí úředníci mají na svědomí navíc absenci čísel mobilních telefonů v tištěných telefonních seznamech.Také budou muset do Bruselu vysvětlit, jak je možné, že u nás po letošním lednu registrované automobily s více než osmi sedadly nemají povinně instalovány omezovače rychlosti. Zákon, jež ukládá instalaci omezovačů do takto specifikovaných automobilů, aby dosahovali maximální rychlosti 100km/h, nebyl ještě vůbec přijat. Půl roku po povinném zavedení v celé Unii! Asi si naši úředníčci s klidem sobě vlastním říkají – "šák se nepos…" Jasně, klídek, všechno má svůj čas…

Fotomobilový novinář

2005-07-09T22:14:00.000+02:00

Fenomén fotomobilů a dalších podobných multifunkčních zařízení dostává nový rozměr. Díky útokům v podzemí londýnského metra toho můžeme být očitými svědky. Zpravodajské agentury i média atmosféru bezprostředně po útocích přibližovaly prostřednictvím očitých svědectví lidí a obrázky a videozáznamy z mobilních telefonů přímých účastníků. Bylo patrné, že exkluzivita a autentičnost je preferována na úkor kvality, ba dokonce na úkor jakékoliv informační hodnoty.

Na většině fotografií a videozáznamů zhusta není čitelná žádná obrazová nebo zvuková informace. Bez dodatku, že jde o záběry z londýnského metra po výbuchu, mohou být čímkoliv. Nadšení pro nové technologie je pochopitelné a není zavrženíhodné. Podobně na tom byli i naši předkové koncem 19. a začátkem 20. století, než přišli na to, že ne vše, co přináší technologický boom je nad zlato. Možná by si měli ve zpravodajských agenturách a médiích uvědomit, že fotomobil má do zpravodajského nástroje ještě hodně daleko. Na záběry pořízené fotomobilem televizní diváci hledí s úžasem, ve skutečnosti však nic relevantního nevidí, jen pracuje jejich více či méně barvitá fantazie.

Kromě exkluzivity skloňované v mediálním zpravodajském světě téměř i v neexistujících pádech nám podobná forma sdělení nic nepřináší. Je tedy naprosto prázdná, i když exkluzivní. Pokud si někdo myslí, že novináři budou za chvíli zbyteční a z každého člověka s fotomobilem nebo podobnou elektronickou hračkou se záhy stane zdroj pro mediální agentury, pak se mílí a zároveň má pravdu. Pokud totiž média budou upřednostňovat exkluzivitu, novináři budou opravdu zbyteční. V novinách, televizi, na internetu „zasvěcené“ komentáře neobsahující žádné informace, nebo informace poskytnuté nicneříkajícími oficiálními zdroji, budou dokreslené záběry náhodných očitých svědků z něčeho takového, jako je fotomobil. Na obrazovce poběží noční obloha se svítícími čarami, jež mohou být čímkoliv, podobně jako tomu bylo při zahájení poslední války v Iráku. V Iráku zbytečné záběry pořídili novináři, pro příště tedy bude levnější odkoupit něco podobného od náhodného "fotomobilisty" na místě. Koupě fotomobilu má tak již zmiňovanou další dimenzi – člověk se stává automaticky fotografem, kameramanem a reportérem.

Jestliže ale půjde o kvalitu zpravodajství, o obsah a hodnotnou informaci, pak záběry londýnských fotomobilistů nemohou mít v seriózním zpravodajství místo. Pravděpodobnější je, že místo mít budou a s postupujícím zlepšováním technologické úrovně podobných multifunkčních elektronických hraček se pro ně bude prostor zvětšovat. Fotomobil každému, staňte se reportérem! Myslím, že by si profesionální novináři měli začít hledat novou práci a mladí ctižádostivci by si měli hledat jiný obor svého uplatnění. Zpravodajství je totiž již dnes zábavou. Jenže to je málo, už se pracuje na tom, aby se stalo interaktivní zábavou. V raných dobách novin se tradovaly historky z různých regionů ústně a dopisy, každý každému byl zdrojem. Kruh se pomalu uzavírá, opět se stáváme drbnou ze sousedství, tentokrát prostřednictvím něčeho takového jako je fotomobil, a opět zvěstujeme zprávy bez kontextu, pozadí a širšího vysvětlení. Prostě jen tak, protože jsme první a dělá nás důležitými sdělení noviny těm, kteří ještě nic netuší. A média navíc platí hezké penízky.

Boeing Americe nebezpečný

2005-07-08T22:50:00.000+02:00

Společnost Boeing bude nejspíše čelit obviněním z podpory zemí, které pro USA znamenají bezpečnostní hrozbu. Jak je to možné? Ministerstvo zahraničí USA začalo prošetřovat prodej civilních strojů firmy Boeing do Číny i jiných problémových zemí, jelikož v jejich vybavení jsou i gyroskopické čipy QRS-11. Ty jsou velmi snadno použitelné pro vojenské účely, především do letecké a raketové techniky, a patří k položkám, které rozhodně nelze z pohledu americké vlády považovat za volně obchodovatelné, zvláště ne do rizikových oblastí. Prodej letadel Boeing do Číny přitom vyjednal už před lety prezident Clinton, další dodávky byly schváleny administrativou prezidenta Bushe.

USA jsou známé svým dohlížitelským postojem k obchodování se zbraněmi a vojenským materiálem a i v našich krajích je dobře známý odpor Spojených států k prodeji vojenského materiálu do Činy a na Blízký Východ. Podobnou zkušenost mají i jiné východoevropské státy, dokonce i Izrael, který je navíc životně závislý na amerických vojenských dodávkách. Přesto všechno se zdá, že USA nejsou schopny uhlídat samy sebe. Mluvčí amerického ministerstva zahraničí odmítla sdělit podrobnější informace o kauze a dokonce nevyloučila, že celé vyšetřování včetně výsledků nebude zveřejněno vůbec. Zdroje samotného Boeingu nejsou o nic sdílnější. „Světový policajt“ má problémy u svého vlastního prahu, a to ještě vůbec netušíme, co se děje za ním.

Karadžič dopaden!!!

2005-07-08T22:32:00.000+02:00

Nevěřícně jsem koukal na titulek v novinách, že by ho konečně měli?! Bohužel nikoliv, vojáci NATO chytili pouze Karadžičova syna Aleksandra. Říkal jsem si, že alespoň chytili malou rybu, které má své prsty ve zvěrstvech během občanské války v Bosně, ale ouha, Karadžičův syn snad ani nemá v ničem prsty. Jednoduše je jen součástí zvyšujícího se nátlaku na Karadžiče staršího, aby se už konečně vzdal, a mohl se tak svěřit do laskavé péče haagského tribunálu. Aleksander neměl šanci, počíhalo si na něj po zuby ozbrojené komando za podpory vrtulníků, na rozdíl od synů Saddámových se ale nijak nebránil, což je jenom dobře. Pokud ale není Aleksander do ničeho zapleten, je zvláštní, že jej jednotky NATO použijí jako vyděračský nástroj proti Karadžičovi. Nejspíš účel světí prostředky. Na všiváky je každý nástroj dobrý i pro reprezentanty demokratického světa.

Můj přítel a kolega měl za svého pobytu v Bosně větší štěstí. Osobně, i když náhodně, Radovana Karadžiče potkal. Škoda, že není členem českých jednotek NATO na Balkáně, mohl se stát slavným a zatknou Karadžiče jen tak na ulici. Místní mého přítele, který si na trhu kupoval ovoce, na kráčejícího Karadžiče upozornili sami a jen tak mimochodem prohodili, že si do jejich města pravidelně jezdí odpočinout na dovolenou. Velmi úsměvné, jestli je to pravda, tak můj přítel dostal strategickou informaci, za kterou by jednotky NATO platili zlatem. Karadžič stále běhá poměrně volně, jeho syn je na „pečlivě hlídaném místě“ a můj přítel je někde ve Skotsku. Možná měl svou informaci ohlásit, možná že to dokonce udělal, možná že to ale žádný Karadžič nebyl, ten koho viděl. Kdo ví, trhovci toho vždycky moc namluví. Musím se přiznat, že jsem zapomněl, ve kterém že to městě si můj přítel to ovoce kupoval. Musím se ho zeptat a asi nappíšu velení NATO v Bosně mail.

Dohoda nedohoda

2005-07-08T22:24:00.000+02:00

Na právě skončeném summitu G 8 se lídři světových obchodních velmocí a Ruska dohodli na záležitostech, které již byly avizovány dlouho před konáním této schůzky. Vyhlásili boj globálnímu oteplování, slíbili zvýšit pomoc Africe, odepsat dluhy nejchudším státům, a také snižovat subvence na zemědělskou výrobu ve vyspělých státech. Ano, panové se dohodli, vlk se nažral, ale koza zůstala celá. V závěrečných dokumentech nenajdeme žádná konkrétní data, žádná čísla.

Jediným hmatatelným údajem je částka 50 miliard dolarů, které každoročně přibudou navíc na konto fondů pomáhajících rozvojovým a chudým zemím. Afrika získá plnou polovinu z navýšené částky, zvýšení však má platnost jen do roku 2010, pak se uvidí, co dál. Za úspěch se považuje prohlášení států G8, že jsou ochotny "jednat okamžitě“ ve věci produkce skleníkových plynů a "začít zpomalovat, a pokud to rozvoj vědy umožní, i zabrzdit a zvrátit zvyšování množství skleníkových plynů v atmosféře". Velmi pěkný závazek, zvlášť když se k této iniciativě přidali i USA, černou pihou na vzletných slovech je absence konkrétních čísel, dohod a podpisů pod nimi. Máme jen příslib, že velcí znečišťovatelé do roku 2012 sníží emise skleníkových plynů. Nic nového, kjótský protokol už nějakou dobu existuje, a přitom disponuje konkrétními údaji. Snad oznámená budoucí konference na toto téma přinese více.

Třetí bod jednání byly zemědělské subvence. To je delikátní téma jak v EU tak v USA. Nikdo z politiků nechce mít na ulicích rozzuřené farmáře s traktory a vidlemi, všem ale jasné, že tak masivní dotování zemědělské produkce není již dále možné vzhledem k napjatým rozpočtům především v EU. Neposlední řadě působí i závazek umožnit zemím bývalého třetího světa přístup na světové trhy se zemědělskými produkty. Ty nemohou v dnešní době konkurovat cenám výrobků štědře dotovaným z evropské a americké pokladny. Jenže i v tomto bodě byli pánové v Gleneagle velmi vágní. Vyjádření jako „reálný termín“, „eliminace všech forem zemědělských subvencí“ jsou nic neříkající a znamenají, že je ke konkrétním činům ještě daleko. Afrika a další regiony budou nadále čekat na smilování.

Už zase!!!

2005-07-07T23:36:00.000+02:00

Londýn má po dnešku olympiádu i mrtvé. Opět zaúřadovala samozvaná skupina vzývatelů boha a rádoby božích bojovníků. Londýn chtěl oslavovat úspěšnou kandidaturu na pořádání olympijských her, namísto toho bude pohřbívat mrtvé. Po New Yorku, Madridu byl na řadě Londýn. A které město bude další? Varšava? Řím? Zákeřnost s jakou Al-Kajda provádí svůj „boj“ proti svým vykonstruovaným nepřátelům je odporná. To není terorismus, to je špinavá ubohost a vyděračství. Teroristé byli v minulosti zoufalí lidé, kteří vraždili alespoň z velkých myšlenkových pohnutek, a hlavně útočili na původce toho, co považovali za hodné trestu.

Dnešní islámští radikálové nejsou už ani teroristé, jsou to odporní a slizscí vyděrači vraždící nevinné lidi ve jménu čehosi, čemu říkají svatá věc. Přitom to nedělají ze zoufalství, ale pouze a jen z falešného pocitu vlády nad osudy anonymních, a protože nemají schopnost přirozenou cestou získat pro své cíle ani své vlastní souvěrce. Jejich myšlenkové pochody a zájmy jsou totiž většině rozumně uvažujících lidí zcela cizí. A protože nejsou s to nabídnout přesvědčivou a plnohodnotnou alternativu toho, co nazývají ohrožením islámu a jeho tradičních hodnot, uchylují se pouze k ničení a vraždění. Mluvíme o svobodě ducha, o demokracii a stejných možnostech pro všechny, o úctě k lidskému jedinci, k ženám a jejich přirozeným právům, o toleranci...

Západní způsob života a myšlení není zdaleka ideální, ale dnes se jeví daleko perspektivnější pro další vývoj než bigotní islamismus. Vyděrači z Al-Kajdy a jim podobní mají jednoduše strach, že jejich způsob praktikování a výkladu víry umírá na úbytě, proto se snaží ve svých souvěrcích vyvolat také strach. Tím, že prezentují brutální násilí na nepřátelích, napříště varují možné odpadlíky. V neposlední řadě jde i o to, nahnat strach západním společnostem, vědí totiž, že svými argumenty nemohou západní myšlenkový svět porazit a nemohou toho dosáhnout ani zbraněmi. Mohou však obyčejným lidem působit obavy.

Strach se přenáší z lidí i na státní reprezentace a naopak, což má za následek zvyšující se úroveň bezpečnostních opatření. Ty ve své podstatě znamenají omezování svobody jednotlivce i běžného života v demokratických společnostech a standard společenského života se pomalu a nenápadně může přibližovat stavu dříve běžnému v totalitních systémech. Vraždami a brutalitou nás tak nutí k něčemu, co není přirozené a co se velmi rychle může stát přijímanou samozřejmostí. Strach je silný a islámští vyděrači to vědí. Je jich příliš málo, aby se dali bezezbytku zničit, a příliš mnoho, aby dokázali o sobě dávat vědět.

Jahody a čínské nebezpečí

2005-07-07T22:55:00.000+02:00

Evropská unie už má na mušce i čínské jahody. Číňané jsou opravdu neuvěřitelní, snad se snaží anektovat Evropu a používají k tomu velmi zrádné a skryté metody. Postupně nalákají evropské spotřebitele na své levné zboží, až si chudák řekne, že to v té Číně musí být úžasné, když je vše „za babku“. Nejdříve čínské tenisky, pak trička a ponožky a teď dojde na vyšetřování čínských jahod. Mluvčí Evropské komise řekl, že "vazba" čínských jahod potrvá devět měsíců, budou tedy sdílet osud pana Kulínského, a vyšetřování jejich podezřele nadměrného množství v Evropě bude delikátní jako těhotenství.

Jeden můj známí sinolog mě po svém dvouletém pobytu na Tajwanu a v Číně varoval, že Číňané jsou… Tenisky a jahody jsou prý nenápadným varováním. Oni chtějí Evropu opravdu ovládnou svými restauracemi a ničením rozmazlených francouzských farmářů. Až budeme zobat čínské zrní a rýži, varoval mě můj známí, bude pozdní zjištění, že je drží čínská ruka. Jen si nepamatuji, v kterém že jsem to s ním včera seděl hostinci a proč mi vyprávěl o krásných jahodách z plantáže jeho rodičů. Musím přiznat, že o světovém spiklenectví toho věděl hodně. Ještě že Číňané nejsou mimozemšťané, pouze žijí v komunistickém státě plném levných státem dotovaných jahod, tenisek, triček a jiných komodit vyrobených mizerně placenými dělníky a rolníky v často postfeudálních podmínkách. To by mi můj známí vyprávěl asi něco o spiknutí zelených mužíčků z Marsu.

Na Maltě také

2005-07-07T22:20:00.000+02:00

Evropská ústava, přestože je mnohými považována za mrtvou, nenápadně postupuje dál. Po nedávném schválení na Kypru jednomyslně prošla i hlasováním v maltském parlamentu. S určitostí ji čeká ještě hlasování v Estonsku a v Lucembursku, a i tam můžeme mluvit o nadějích na úspěch. Česko, Polsko, Dánsko, Švédsko, Finsko, Irsko, Portugalsko i Británie ratifikační procesy odložily, a dávají tak zatracované ústavě čas na odpočinek.

Už několikrát jsme byli svědky, že záležitosti týkající se evropských struktur byly odmítnuty, ale po relativně krátké době bylo vše jinak. Snad jen Norsko, které přístup k EU opakovaně odmítá, je netypické. Zde se prvotní nadšení a zájem o evropské záležitosti změnil, jak se zdá, na trvalou skepsi a nezájem. Norům Evropa neschází, Norové Evropě také ne. Kdo to jen vydrží déle? A co Švýcarsko? A Jan Tleskač? Chtěl by evropskou ústavu, nebo raději létající kolo?

Iránský prezident, vrah, terorista, nebo terč?

2005-07-06T23:48:00.000+02:00

Od chvíle, kdy byl Mahmúd Ahmadínežád zvolen íránským prezidentem, se jeho jméno stalo asi nejfrekventovanějším asijským jménem ve všech světových médiích. A to ani nezačal pořádně úřadovat. Před svou kandidaturou na prezidenta totiž nezahálel a jeho nejasná minulost spojená s radikálními islámským hnutím zavdává ke spekulacím a odhalením pro něj značně nelichotivým. Těžko se asi dozvíme, které z jeho činů a obvinění na jeho adresu jsou skutečné a které slouží jako zbraň ke střelbě na ne zrovna demokratickému světu nakloněný terč.

Pamětníci někdejšího obsazení amerického velvyslanectví v Teheránu označili, ovšem ne všichni, Ahmadínežáda za teroristu, který byl „při tom“, objevila se domněnka, že stojí za vraždou kurdského představitele přednášejícího na pražské vysoké škole ekonomické a nejnověji byl v souvislosti s ním znovuotevřen patnáctiletý případ vraždy pro změnu opět kurdského vůdce emigrantské opozice Abdura Kásemlúa spáchané ve Vídni. Zajímavé je, že všechna svědectví a dokumenty se objevují po zvolení před tím nenápadného a neznámého Mahmúda Ahmadínežáda, nebo Ahmadíneřáda?

Ať už je Ahmadínežád vrah, terorista, nebo jen mediální terč, v domácím prostředí mu žádný z přívlastků neškodí, právě naopak. Pokud je vrah a terorista, pak doma bude veleben jako bojovník proti nevěřícím a škůdcům Íránu, pokud není, jsou obvinění uveřejněná v západních médiích pro Íránce jen další důkaz „proradnosti židovsko-křesťanských neznabohů“. Co víc si může představitel podobného státu jako je Írán přát? Snad jen, aby Alláh vedl jeho kroky i nadále tou správnou cestou. Mi ostatní jen doufejme, aby jeho cestu dláždilo co nejméně mrtvých.

Vládní letka plná přezrálých jablek

2005-07-06T23:33:00.000+02:00

Cyrila Svobodu letadla vládní letky nemají příliš v lásce. Tupolevy 154, jaky 42 a jeden kanadský challenger jako by trpěli kopřivkou, když na jejich palubu usedne ministr zahraničních věcí. Je pravda, že challanger pozlobil i prezidenta, ale Cyril Svoboda musí být mezi ocelovými ptáky našeho dopravního letectva obzvlášť neoblíben.

Tupolevy a jaky jsou stroje vyrobené na konci sedmdesátých a počátkem osmdesátých let. Podobné stroje měly ve své flotile i ČSA. Poslední bývalé sovětské stroje u ČSA byly právě tupolevy 154 vyrobené ovšem až koncem osmdesátých let, a přesto je národní dopravce v roce 1997, dávno před vypršením technické životnosti, vyřadil z provozu a prodal do Číny. ČSA je nevyřadily proto, že by byly nespolehlivé, ale především pro vyšší provozní náklady, neexistenci servisního zázemí na světových letištích a kvůli vyhlídce neplnění hlukových a emisních limitů EU a USA. Přestože má armáda stroje ještě starších verzí než byly ty u ČSA, stále je provozuje. Nic jiného ji nezbývá. Obměna leteckého parku české armády byla do nekonečna odkládána, především z politických, ale i finančních důvodů, a k činu jsou politici donuceni až situací, kdy vše zavání katastrofou.

V podobné situaci jako je dnes armádní dopravní letectvo bylo bojové letectvo, které konečně v nejbližší době vyřadí Mig 21, kterému se přezdívalo letadlo třetí generace – létal na něm dědeček, otec i syn. Situace bojového letectva se v průběhu prázdnin zlepší o více než sto procent. Bude mít letecký park složený výhradně ze strojů nově vyrobených a s nejmodernějším vybavením – gripen a L-159. U dopravního letectva se vláda již dohodla na obměně, nicméně změna nepřijde brzy a náhle. Zatím se čeští vojáci i politici boudou přepravovat dosluhujícími tupolevy, jaky i patnáct let starým challangerem.

Jejich poruchy a selhání zatím zapříčiňují díky schopnostem technického personálu pouze několikahodinová zpoždění a nejistotu. Jenže není jisté, kdy dojde ke zlomu a v médiích se budeme dovídat už i o katastrofách. Obměna letadlového parku je více než nutná, až k tomu dojde, ubude vtipů a smíchu, přibude však křiklounů na téma nepotřebnosti letadel pro naše potentáty. Skutečnost je však taková, že stroje dopravního letectva ze sedmdesáti až osmdesáti procent využívají vojáci a transporty humanitárních misí a nákladů. Možná je to překvapivé zjištění, politici jsou však výrazně minoritními uživateli letadlového parku dopravního letectva.

Možná se některým odpůrcům „křídel vlasti“ velmi zamlouvalo, když pro ně do oblastí postižených tsunami přiletěl bílý pták s českou trikolórou na trupu a bezpečně je odvezl domů. Alespoň sami pocítili smysluplnost svých výdajů na „letadla potentátů“. A neméně rádi je vidí na letištích v Africe, Asii i jinde kam přepravují jednotky mírových sil a tolik potřebnou pomoc. To jen nám, co sedíme doma za pecí, připadá vše, co neslouží přímo osobnímu prospěchu, jako okrádání daňových poplatníků a vyhazování peněz.

Pražská olympiáda

2005-07-06T21:53:00.000+02:00

Předseda a další důležití činovníci našeho olympijského výboru se rozhodli postavit kandidaturu Prahy na uspořádání olympiády roku 2016. Mají v tom podporu i mnohých pražských zastupitelů. Přesněji řečeno, předseda Jirásek v souvislosti s volbou pořadatele na rok 2012 prohlásil, že v polovině července bude sestaven expertní tým a dva roky bude trvat „definitivní rozhodnutí“, zda Praha bude kandidovat. Moc ale v úspěch nevěří, a není divu, když jedním dechem prohlásil že kandidaturu Prahy pro rok 2016 považuje za důležitou zkoušku na rok 2020. Opravdu zajímavé, když někdo o něco usiluje a zároveň předem prohlašuje, že vlastně o nic nejde, neboť je to příprava na další usilování, pak není něco v pořádku.

A opravdu není, jak se zdá. Praha je sice nejbohatším městem v republice, její příjmy jsou vysoké, ale ve srovnání například s vítězným kandidátem pro rok 2012 Londýnem, nejsou v absolutních číslech ani v nejmenším srovnatelné. Pražští zastupitelé a přední členové Českého olympijského výboru nejspíš propadli sebeuspokojení a megalomanii, snad věří slovům premiéra Paroubka o nadcházejících ekonomicky skvělých letech České republiky. Jenže to je dost nejistá záruka toho, že Praha, potažmo celý stát, bude mít finance na uspořádání her. Jako příklad mohou posloužit nedávné hry v Athénách. Řecko také není nějaký ekonomický velikán, ale stále je na tom lépe než náš stát. Problémy, se kterými se Řekové při přípravách potýkali, byly do nebe volající a to nemluvě o finančních ztrátách, které se ještě nějakou dobu po uzavření olympijské vesnice vyčíslovaly.

Nelze spoléhat na příjezd tisíců turistů, kteří by olympiádu zaplatili. Hry vždy platili domácí diváci, ti jsou hlavními tahouny návštěvnosti a přiznejme si, že Češi jsou sice národ světových sportovců, nikoliv však fanoušků. Větší množství lidí se promění ve fanoušky jen v době vrcholných akcí reprezentace v hokeji a ve fotbale. Pokud by páni z pražské radnice a olympijského výboru přece jen chtěli spoléhat na masovou zahraniční účast obecenstva, pak jim pražská struktura dopravy tyto plány zhatí. Museli by nejspíš požádat Pražany, aby se po dobu konání her vystěhovali na svá letní sídla, a pražské továrny a podniky by vyhlásily celozávodní dovolenou. Řeči o prestiži, zviditelnění Prahy a Česka jsou bezvýznamné. Sice by se po nějaké tři týdny rapidně zvýšil počet turistů v ČR, ale dlouhodobý efekt by to nemělo žádný, kvůli postaveným sportovištím by k nám turisté nejezdili. A v neposlední řadě by nastal problém co s oněmi sportovišti dál. Vždyť jen novou Sazka Arénu po mistrovství světa v ledním hokeji mají majitelé problém ziskově využívat a pronajímat.

Evropa není v krizi

2005-07-05T23:40:00.000+02:00

Prvního července tomu bylo právě čtyřicet let, kdy bylo tehdy ještě Evropské hospodářské společenství opravdu v hluboké krizi a v situaci, která mohla znamenat konec snah o evropskou integraci. Dnešní stav Evropské unie, po odmítnutí evropské ústavy ve Francii a Nizozemí, je s tehdejší situací neporovnatelný, včetně problémů s evropským rozpočtem. A kdo jiný než samotný de Gaulle a Francie měla tehdejší tristní situaci na svědomí.

De Gaulle se ve své době choval přesně tak, jak to od počátku svého členství předváděla Velká Británie. Vyznačoval se stejnými postoji, jako měli později především z francouzské strany kritizovaní britští představitelé. De Gaulle oplýval proslovy o Evropě a integraci, ovšem pokud mluvil o integraci, měl na mysli pouze ekonomickou, která by pomáhala udržovat francouzskou převahu na kontinentě. Za nic na světě nechtěl připustit jakoukoliv integraci politickou, bál se totiž „omezení suverenity Francie“. To bylo pro něj samozřejmě nepřípustné. Slova o omezení suverenity jsou až příliš nápadnou shodou s výroky pana Klause, ovšem o několik desetiletí starší.

Krizi v roce 1965 předcházel de Gaullovo veto z ledna 1963 ve věci vstupu Británie do Evropského hospodářského společenství. Byla to příležitost, jak se Británii pomstít za své chování vůči de Gallovi za války, ale také chtěl potrestat britský utilitarismus, když tvrdil, že britská žádost o vstup do EHS je neupřímná. V tom měl jistě pravdu, Británie po odmítání jakkoliv se k západní Evropě připojit, náhle počátkem šedesátých let zjistila, že hospodářsky zaostává a její projekt Evropského sdružení volného obchodu není ani zdaleka tak efektivní jako Evropské hospodářské společenství.

Británie nehodlala vytvářet něco tak úzce spjatého, jako Evropská unie dnes. Ale ani de Gaulle po tom netoužil. Britům se pomstil a navíc vyřadil ze hry velkého francouzského konkurenta, když argumentoval „špatným ekonomickým stavem Británie“. Tzv. britským problémem, který de Gaulle vytvářel, velmi rozlaďoval zbytek tehdejší „šestky“ EHS. Další spornou záležitostí, a tou je vlastně dodnes, bylo financování západoevropského zemědělství. Na nutnosti společně financovat zemědělství se shodly všechny členské státy a Francie byla nejhorlivější zastánce. Proto také Komise EHS předložila 31. května 1965 návrh na oficiální zavedení vlastních příjmů Společenství a kontrolu hospodaření prostřednictvím Shromáždění EHS.

De Gaulle se vylekal a návrh kategoricky odmítl. Prohlásil, že je to základní kámen „státoprávní konstrukce“ Evropy, což je pro Francii nepřijatelné. Na tlak a kritiku partnerských států, které už měli dost de Gaullovi „politické arogance“ zareagoval tzv. politikou prázdného křesla. Odvolal francouzského zástupce z nejvyššího orgánu EHS – Rady ministrů – a tím její činnost, potažmo celého společenství naprosto ochromil. Tento stav trval sedm měsíců a nebylo vůbec jasné, co bude dál. Projekt evropských společenství stál před krachem, šlo o opravdovou krizi!

Po sedmi měsících de Gaulle svolil k novým jednáním a nabídl jen hypotetický ústupek. Politiku prázdného křesla zvolil proto, že podle zakládací Smlouvy o Evropském hospodářském společenství měla o návrzích předložených Radě ministrů rozhodovat prostá většina hlasů. Francie by byla snadno přehlasována ve věci vlastních příjmů Společenství a de Gaulle to nebyl za žádnou cenu ochoten připustit. Jeho zdánlivý ústupek spočíval v tom, že by souhlasil s obnovením činnosti Rady pod podmínkou jejího jednohlasného rozhodování o předložených návrzích. Tím si vytvářel páku proti přijetí společných příjmů Společenství. Nehodlal připustit, aby se Společenství vymklo kontrole národních vlád.

Díky neústupnosti Evropské unie křesťanských demokratů, kteří hodlali proti de Gaullovi hájit Smlouvu o EHS, se nakonec došlo k řešení formou tzv. lucemburského kompromisu. Ustanovil, že hlasování o návrzích předložených Radě ministrů se bude napříště probíhat dvojím způsobem. O běžných návrzích se po té hlasovalo prostou většinou, pouze v nejzávažnějších případech rozhodovala „jednomyslnost“. Tento princip pak fungoval až do roku 1986, kdy byl zrušen a zavedena opět prostá většina ve všech případech.

Šedesátá léta jsou v historických dokumentech a pracích většinou označována jako léta krize spojená s gaullismem. Ano, byly to roky zpomalení procesu evropské integrace a rok 1965 byl opravdovým rokem krize. To, co se děje dnes v Evropské unii je pouhopouhý zádrhel, je to vážný zádrhel, ale pouze zádrhel. Mluvit a psát o krizi není na místě a je jen důkazem neznalosti evropské problematiky a jejích konsekvencí. Evropská ústava není mrtvá a evropský rozpočet bude sestaven. Jde jen o to, jakých změn se dočkají, a také jde o ochotu a vůli politiků zádrhel řešit. Je pozitivní, že jim totiž nic jiného nezbývá. De Gaulle mohl myšlenku společné Evropy zničit. Chirakům, Blairům nebo Klausům se to již podařit nemůže.

Umět česky bude zbytečné

2005-07-05T23:23:00.000+02:00

Pro ty, co se spoléhají při psaní svých textů na červenou vlnovku ve wordu, je tu dobrá zpráva. Ústav pro jazyk český AV ČR vyvinul pro Office 2003 aplikaci, která k červeným vlnovkám přidá ještě zelené. Červená je nám všem dobře známá, podtrhne skoro každou hloupost napsanou našimi přetíženými mozky, a tak člověk nevypadá jako úplný blbec, když svůj text někomu předkládá. Zelená vlnovka nově upozorní i na gramatické chyby vyplývající z kontextu jednoduchých vět. Zase stupínek výš pro češtinářské hotentoty. Bohužel, stylistiku a myšlenku tato aplikace ještě nedokáže opravovat nebo vymýšlet, neporadí si ani se složitějšími souvětími.

Titulek tedy není ještě aktuální, ale počkejme si ještě pár let a umět česky správně bude opravdu zbytečné – počítači něco nesrozumitelně pomocí českých slov zahuhláme a on provede transformaci vysloveného do korektního a spisovného jazyka. Máme se na co těšit! Jenže je otázka, zda vůbec bude potřeba převod do korektního jazyka, když už nebude nikdo, kdo by jej ovládal a rozuměl mu.

Afrika se ozývá

2005-07-05T11:29:00.000+02:00

Končící summit Africké unie v libyjské Syrtě předložil jasnou výzvu nadcházejícímu summitu zemí na pomyslném protipólu – zemí G8. Krátce řečeno, africké země chtějí odpuštění všech dluhů, požadují prostor ve světovém obchodu a navíc chtějí promlouvat i do politicko – vojenských záležitostí světa. Africká unie v závěrečném dokumentu svého summitu požaduje dokonce dvě křesla v Radě bezpečnosti OSN!

Afrika, Afrika, Afrika. V posledních týdnech se Afrika čím dál více skloňuje snad ve všech světových médiích, především v souvislosti s dohodou hlav zemí G8 o odpuštění dluhu čtrnácti nejchudších afrických zemí v hodnotě čtyřiceti miliard dolarů a sérií megakoncertů Live 8. Ty chtějí přispět k tlaku na G8, aby odpustila všechny dluhy, které dohromady činí 350 miliard dolarů. Afrika je z celosvětového hlediska politicky i ekonomicky bezvýznamný region. Požadavek dvou křesel v Radě bezpečnosti OSN se tedy může jevit jako projev nepatřičné megalomanie, kterou afričtí vůdci nasáli díky euforii vytvářivší se kolem nynějších akcí umělců na podporu Afriky, podpořená i ochotou předních politiků G8 vyjít Africe vstříc.

Konstatujme, že požadavek je to opravdu nepatřičný, neboť především sama Afrika se musí vypořádat se svou politickou nestabilitou. Pokud je ekonomická zaostalost zapříčiněná z velké části vyloučením ze světových obchodních vztahů, pak politické excesy jsou vnitroafrickou záležitostí. Ano, politické klima v Africe je do značné míry ovlivněno koloniální dobou, jenže nelze se do nekonečna vymlouvat na staletou okupaci a exploataci Západem. Poslední koloniální panství v Africe padlo před zhruba třiceti lety, navzdory tomu vůle velké části afrických politiků po konsolidaci společenských poměrů je velmi malá, pokud vůbec nějaká.

Jak donutit africké diktátory vzdát se moci? To je zásadní otázka. Radikál by mohl navrhnout, že řešením by mohl být podobný scénář jako v Iráku a Afghánistánu s následnou ekonomickou a společenskou revitalizací. Jak těžké až nemožné je podobné plány uskutečnit, jsme denně svědky ze zpráv o oněch dvou zemí. Navíc by byl pro světovou veřejnost další podobný zásah naprosto nepřijatelný a v neposlední řadě by tak obrovskou vojenskou a následně ekonomickou operaci nebyl nikdo schopen v dnešním světe zvládnout ani zaplatit. Žádné stabilizační síly pro Afriku jednoduše není možné vytvořit.

Afrika je kontinent bez reálné politické moci, hlavně však bez politické autority. Proto je požadavek dvou křesel v Radě bezpečnosti nemístný a utopistický. Skoro se chce říci, že afričtí politici ztratili soudnost pod vlivem vlny sympatií vůči jejich kontinentu. Afrika je dnes pojem bohužel prázdný, nebo spíše evokuje chudobu, hlad, nesmyslné války a nutnost pomoci a solidarity. Afrika má právo žádat odpuštění dluhů a rovné podmínky ve světových vztazích. Sama má však povinnost stát se kontinentem zemí s politickou a společenskou kulturou, které jsou schopné sami za sebe ručit, přebírat zodpovědnost a sloužit svým obyvatelům. Bohužel, dnes je v Africe velká většina zemí využívající své obyvatele jako otroky, rukojmí, v lepším případě jako velmi levnou pracovní sílu k obohacení úzkých elit. A někteří příslušníci těchto elit v Syrtě také zasedali a pod závěrečný dokument připojili svá jména.

Co Čech, to hodinář

2005-07-04T22:26:00.000+02:00

Tak nám cizinci, podle našeho ministerstva zahraničí, konečně odhalili, co jsme zač. Žádní muzikanti, žádné zlaté české ručičky, jsme chudí, neambiciózní hodináři, občas ještě lisující slunečnicový nebo řepkový olej. Prý je to tristní stav a měli bychom něco se svým obrazem v zahraničí dělat. Typický nářek lidí zabývajících se komunikací na „vědeckém“ základě.
K tristním závěrům totiž došli úředníci odboru komunikační strategie zmiňovaného ministerstva a stejně nešťastní jsou vždy „cool“ zaměstnanci reklamní agentury, v tomto případě Mark BBDO, která průzkum zpracovává.

Samozřejmě, je třeba své práci dát smysl, závažnost a podstatu. Jenže jsou tyto „vyzkoumané“ závěry podstatné? Odpovíme si ihned a jednoduše – nikoliv, vůbec ne!!! Co se v naší zemi změní, jaký bude mít přínos, když průměrný nebo i nadprůměrný Japonec, Američan, či Francouz bude vědět, že nejsme chudí vesničané, olej že není naše doména, nejznámější česká hodinářská firma je polozapomenutá a nejslavnější české hodiny na Staroměstské radnici nejsou jejím výtvorem? Namítnete, zvýší se turistický ruch! Nikoliv, právě naopak. Turisté jezdí tam, kde je něco neobvyklého. Jinak se nezmění vůbec nic, náš obraz v zahraničí má vliv na vnitřní život země pramalý a vždy takový bude mít.

Odbor komunikační strategie ale potřebuje finance na svou existenci a zbytečnou činnost i reklamní agentury musejí z něčeho získávat nadprůměrné bonusy. Průzkum takovéhoto druhu a jeho „tristní“ výsledky jsou vítaným podpůrným argumentem a úřednická panika má vždy vysokou efektivitu co se týče otevření kohoutků od státních financí.

Nejsou si výsledky obdobných průzkumů za poslední roky podobné jako vejce vejci a nesvědčí spíše o hlouposti a omezenosti, nebo řekněme nezájmu, dotazovaných? Nepředkládá nám spíše jejich obraz než ten náš? Jenomže se nemusíme bát, jak by dopadl obraz Francouzů nebo Američanů v očích české veřejnosti, asi by se sami divili, jak je středoevropan vnímá. Potíž je v tom, že by je to vůbec nezajímalo. Americké, japonské nebo francouzské ministerstvo zahraničí totiž nezajímá obraz vlastní země v zahraničí, zajímá je prospěch své země vůči sousedům a okolnímu světu, zasazují se o zájmy své země a svých občanů. Není vůbec podstatné, jestliže se o Francouzích mluví jako o žabožroutech a nenasytných farmářích, o Japonsku jako zemi rýžožroutů a tučných zápasníků sumo nebo se dělají vtipy na nebetyčně hloupé Američany. Jednoduše proto, že takováto zobecnění nemají žádnou hodnotu a nestojí za povšimnutí.

Obraz země vytváří kultura té které země, její ekonomika, vzdělání a chování jejich obyvatel. Kdo naši republiku navštívil, ten rozhodně k závěrům ministerského průzkumu dojít nemohl. A právě ti, kteří u nás byli, jsou nejlepší reklamou pro Českou republiku, nikoliv úředníky zadaná reklamní kampaň a nesmyslně předražená práce reklamních manipulátorů se zaručeně nejistým a vědecky (marketingově) podloženým efektem.

Stát nejvyšší pasák

2005-07-04T22:12:00.000+02:00

Ministr vnitra Bublan hodlá vládě v nejbližší době předložit nový zákon o regulaci prostituce. Nebude to ani tak zákon o regulaci prostituce, jako spíš nástroj na její alespoň částečnou kontrolu. Stát na kontrole zdá se i finančně vydělá, jednoduše prostitutky a tím i jejich pasáky zdaní. Lidovci však křičí, že je nemorální, aby byl stát nejvyšším pasákem a aby „řádní“ podnikatelé byli postaveni na roveň lehkým děvám. Slovo řádní dáváme do uvozovek, neboť všichni víme, že mezi řádnými podnikateli je ještě stále nemálo těch, kteří si ono neslušné označení pro prostitutku zaslouží také. Tak jaképak cavyky?

Co naplat, není to hezká představa, i poslanci ODS nechtějí rovnost podnikatelů s podnikatelkami v oboru nejstarším. Jenomže s problémem prostituce se v naší republice od sametové revoluce nic nedělalo. Je jasné, že nejstarší ženské řemeslo nelze vymítit, a strkat hlavu do písku prostřednictvím výroku o státu jako pasáku není řešení. Proč by měli prostitutky a jejich pasáci beztrestně parazitovat na společnosti, přiživovat se na ní, a přitom jí nic neodvádět? Pokud se na prostituci díváme s opovržením a přezíravostí, neznamená to, že ji tím zdiskreditujeme a vytlačíme. Naopak, prostituce na názor veřejnosti nehledí, chce jen vydělávat a pokud k tomu využívá životní prostor společnosti, musí odvézt příslušnou daň.

Bublanův návrh s daní výslovně počítá. Prostitutky se budou muset registrovat, chodit na lékařské prohlídky a platit ony obligátní daně. Může také pomoci separovat prostituci od zločinnosti, především té organizované, omezit pasáctví, v neposlední řadě zabránit šíření nakažlivých nemocí. Jednoduše řečeno, pokud nemůžeme nepřítele porazit, je dobré jej mít alespoň pod kontrolou a vědět o něm stále co nejvíce. Je snadné říci, nechceme mít stát pasáka, zná však pan Kalousek lepší řešení? Pokud ano, proč ho již dávno nepředložil?

Bushův skleníkový efekt

2005-07-04T22:07:00.000+02:00

Krach americké ekonomiky hrozí podle prezidenta Bushe, pokud by USA přistoupily na ujednání Kjótského protokolu. Přestože si mnozí slibovali změnu amerického postoje, Bush nezklamal ty, jež věří v americkou zahleděnost do sebe sama. Americká ekonomika by šla ke dnu, pokud by byla přinucena běhen několika let snížit úroveň emisí skleníkových plynů o 5,5% pod úroveň roku 1990. Za tímto tvrzením si prezident Bush stojí už od počátku svého úřadování v Bílém domě, jde však jen o účelová a populistická vyjádření.

Bush za opatřeními na snížení emisí vidí především zvýšení nákladů na průmyslovou výrobu a je si vědom skutečnosti, že američtí vývozci mají velké problémy se svou konkurenceschopností. Nejde o to, že by americká ekonomika zkrachovala, Bush má obavu, že by jeho vláda byla spojována s nepopulárními ekonomickými opatřeními, která by proces snižování emisí skleníkových plynů doprovázela. Výrobci by byly nuceni investovat do šetrnějších technologií snižujících emisní hladinu skleníkových plynů, což by samozřejmě prodražilo výrobu a promítlo se na finální ceně amerických výrobků. Celá strukturní změna by se dotkla citelně i průměrného amerického spotřebitele a jeho nelibost by se jako bumerang sesypala na Bushovu administrativu.

Clinton americký podpis pod Kjótským protokolem slíbil, možná tušil, že z jeho ran krev nepoteče, zanechal však Bushovi nepříjemné dědictví. Bush při opětovném odmítnutí podepsat závazné emisní limity zároveň kajícně připustil, že globální oteplování je závažným tématem i pro USA (sic!). Je to tak, je závažným tématem i pro největšího znečišťovatele na Zeměkouli. Bush dokonce navrhl šalamounské řešení problému se skleníkovými plyny. Podstatou jeho návrhu je nesnažit se snižovat a postupně zastavit produkci skleníkových plynů, nýbrž vyvinout technologie, které již vyprodukované plyny boudou likvidovat!

Pan prezident vytvořil z nouze ctnost. Zúkoluje domácí firmy, aby vyvinuly nové postupy likvidace skleníkových plynů, průmyslová výroba se neprodraží, a „očisťovací“ technologie mohou být dalším předmětem zisků americké ekonomiky. Jak geniální. Bush připomíná lékaře, který chce své pacienty mermomocí svědomitě léčit, a proto je nejdříve všechny nakazí. Prevence totiž nemá tak viditelný a ihned prokazatelný efekt, jež by se dal veřejnosti prezentovat. Bush by investicemi do očisty průmyslových výrobních procesů z krátkodobého hlediska prodělal, neboť zvýšené investice by mohly uškodit jeho pověsti dobrého hospodáře. Problémy v zahraniční politice jej již tak dost zatěžují a americkou veřejností jsou vnímány negativně. Amerika si jednoduše další investice takového rozsahu, jako jsou výdaje na zahraniční politiku, nemůže bez průvodních problémů dovolit a Bush si je toho velmi dobře vědom.

Americká politika byla vždy šíření vlastních vizí do širého světa a jejich obrana. Doprovázelo jí přesvědčení, že jen americké vize uspořádání společnosti a kultury života jsou správné, na druhé straně se vyznačovala i značnou dávkou idealismu, velkorysosti a tolerance. V Bushově podání se však tradiční americká politika změnila v úzkoprsou a utilitaristickou, nejen v otázce skleníkových plynů. Bohužel.

Noční obchod

2005-07-03T23:36:00.000+02:00

Už vám někdy ukradli v noční Praze mobil nebo jinou elektronickou hračku? Pokud ano, měli jste jistotu, že se u dotyčného zloděje moc dlouho neohřeje. Váš jistě zamilovaný mobil zanedlouho putoval přes zamřížované okénko z ručky zloděje do ručky „obchodníka“. Nikdy mi nešlo do hlavy, proč mají zastavárny a bazary otevřeno i v noci. Že by lidé tolik po nocích pili a flámovali, že už nemají peníze, a tak dobrosrdeční majitelé zastaváren a bazarů žíznivým v noci ochotně finančně pomohou. Stačí zanechat cennost a ráno ji po opici vyplatit.

Byl jsem vesnický balík, když jsem přišel do Prahy. Otevřeno mají prostě proto, že v noci je dobrý „kšeft“. Zlodějíček se potřebuje věcičky rychle zbavit, a tak prodá za levno, „obchodník“ má zase stálý zdroj zboží. Levně koupit, se ziskem prodat. Odkud ta věc je, to není podstatné. Této rychlé „legalizaci“ krádeží měla zabránit novela živnostenského zákona, podle níž mají zastavárníci kontrolovat totožnost prodávajících a také se pídit po původu věci. Ale kdo by se s tím ve dvě ráno páral, že? Obchod je obchod.

Některým poslancům napříč politického spektra se ale takovýto způsob „obchodování“ nelíbí, a oprávněně. Loňská novelizace živnostenského zákona se nezdá natolik účinná vůči zastavárníkům a „obchody“ vesele odsýpají. Zmínění poslanci se rozhodli podat návrh zákona o zákazu obchodování v noci. Myšleno samozřejmě toho zastavárenského. Přesněji od 22:00 do 6:00 ráno. Pěkné. Zloděje tím sice nezastaví, nakupování a prodej kradených věcí také nezastaví, zákon totiž charakter lidí nepředělá. Ale alespoň jim snadné obohacování ztíží a možná bude mít cenu v noci i volat policii, aby se poohlédla kolem - ukradený mobil může po ulicích běhat až do šesti do rána.

T3 bude historií

2005-07-03T22:44:00.000+02:00

Dopravní podnik Prahy vyhlásil tender na dodávku 250 nových tramvají. Dodávány budou od roku 2009. Tak to tedy vypadá, že doba slavné T3 končí. Kdo by ji neznal, červenobílá, spíše červenozažloutlá, každý den snášející nápor tisíců lidí, nebo v noci poloprázdná se valící a házející s sebou na křivých kolejích. Tramvaj stařenka. V ulicích českých měst se objevila poprvé na začátku šedesátých let, a až do druhé poloviny let devadesátých se v Praze vůbec nezměnila. Pak ji začali sice modernizovat, ale jen uvnitř. Zvenku to je stále ten klasický design vzešlý z americké školy prvních aerodynamických tramvají. Tak jako má Londýn své doubledeckery, vlastně už je také dlouho mít nebude, tak Praha má své T3. Cítím ji jako součást Prahy, a nejen já, všímám si jak je turisté nadšeně fotografují a například v hudebních klipech světoznámých hudebních skupin, které natáčely v Praze, se vždy objevuje Tatra 603 a tramvaj z ČKD T3. Kdybych měl tu moc do tenderu mluvit, zadal bych projekt na novou tramvaj, která by ale měla karoserii z T3, a tak by tenhle nezaměnitelný zjev dále tvořil kolorit Prahy. Ještě pár let si ji užiji, ale i ona po padesáti letech (sic!) půjde do důchodu. Škoda. Nic není věčné, ani doubledeckery, ani té trojky.

Bono mesiáš

2005-07-03T22:09:00.000+02:00

Irský rocker byl vždycky tak trochu megaloman a na koncertech U2 občas připomínal mesiáše. Nikdy také nezakrýval, že takovéto tendence má, na druhou stranu se vždy dokázal a dokáže shodit a zesměšnit. Jednoduše si udržuje tu správnou hladinu, ani se naivně nevznáší v oblacích, ani není přízemní trouba jako většina celebrit. Bono má hlavně obrovskou vůli jako člověk, a je vynímečný šoumen, který dokáže lidi strhnout a nadchnout.

Slavným se stal díky kapele, do které jej málem nevzali, neuměl na nic hrát, neuměl ani zpívat, ani se pohybovat. Edge však v jednom rozhovoru řekl, že již tenkrát v Mullenově kuchyni všichni věděli že Paul alias Bono má charisma. Zaplaťpánbůh za to, že jej tenkrát z Mullenova domu nevyhodili. Mladý rebel Bono byl vždycky ten, který vystrkoval bradu, nestál v řadě, rozdával a dostával rány. Při tom byl silně věřící, jako vlastně celá kapela, kromě Claytona. Díky bigotnímu katolicismu se málem na muziku vykašlali hned v počátcích své kariéry. Neudělali to a postupně vyspívali nejen muzikálně, ale i lidsky. Hlavně Bono. Vždycky byl přemýšlivý typ, ale navíc začal uklidňoval své rebelantství a energii směřovat jinam než jen do naivních protestů.

Se svou manželkou se v polovině osmdesátých let vydal do Etiopie vlastníma rukama pomáhat trpícím Afričanům, a to už byl docela známá rocková hvězda. Sám viděl, to co již tušil a bezvýhradně podporoval Geldofovu snahu s Live Aid. Jenže Bonovi to nestačilo. Věděl, že apelovat na politické reprezentace z podia, byť nad poměry velkého, nestačí. Musí za politiky přijít až do jejich svatyní. A když jej nepřijmou, nekopat jim do dveří, ale klepat a bouchat stále dokola, dokud nepovolí.

Ale i to nestačí. Bonovi bylo jasné, že jej budou mít za hvězdu, co si chce vzletnými myšlenkami „honit své vlastní celebritní triko“. Konec konců, politici také takto jednají. Jak byli ale překvapeni, když si k jednomu stolu s nimi sedl člověk sice neuhlazeně oblečený, ale uhlazeného chování, a hlavně znalý problematiky a sršící věcnými argumenty a fakty. Politiky Bono překvapil a to je dobře, Bono je ale i chodící charisma, které samo sebe „nežere“. Ví, co je to svinstvo chudoby a bezmoci, sám z takových poměrů v tehdejším zaostalém Irsku vzešel. Nebyla to sice Afrika, ale je jedno, zda je bezmoc větší či menší, podstatné je, že vůbec existuje. Irsku a dalším zaostalým zemím Evropy pomohla a pomáhá Evropská unie, respektive svazek států na základě vzájemnosti.

Ale Afrika si sama nepomůže. Je to na zbytku světa, aby Africe udělal prostor mezi sebou. Bono to ví a snaží se mluvit a vymoci ten pomyslný africký prostor. Samozřejmě že to není jen Bono, on je vlastně jen vývěsným štítem těchto snah, nahradil Geldofa. Bonova se ale politicky angažuje, jde dál než ve své době Geldof. Pouští se na tenký led, ale myslím si, že není potřeba si dělat obavy. Live 8 není začátek „mesiášových“ aktivit, ani jejich konec. Doufejme, že bude Bono ještě megalomanštější, jemu se totiž dá věřit opravdovost jeho konání.

Saddám a lidská práva

2005-07-01T23:18:00.000+02:00

Tak se podívejme, Saddám Husajn ví, co jsou to lidská práva. Nejen že ví, on se jich i dožaduje, když se rozhodl zažalovat britský bulvár The Sun. Co se stalo velkému vládci Iráku, který nechal vyvražďovat tisíce lidí, dal pokyn k genocidě Kurdů na území jím ovládaném, který používal proti odpůrcům bojové plyny zakázané ženevskými konvencemi, neštítící se mučení a vražd? Chudák Saddám se objevil ve zmiňovaném bulváru ve spodkách! Ach, jak nedůstojné tohoto velikána, jak ponižující, do nebe volající nespravedlnost a uzurpace Saddámových lidských práv!!!! Je opravdu neuvěřitelné, až rozzuřující, že si takováto zrůda vůbec dovolí něco podobného, že se najdou právníci a lidé v tom jej podporující, nebo využívající – to je snad ještě horší – a že si média dovolí takovéto zhovadilosti vůbec dát prostor… Saddám žádá lidská práva pro intimitu svých spoďár, na rukou má potoky krve. Ne, to není dávná minulost, Saddám není ubohý zmatený vězeň ve spoďárech, je to chycený tyran, vrah a šílenec. Presumpce neviny je v některých případech nejspíš nežádoucí. Vím, že se rouhám, ale jediné, čeho by se Saddám Husajn mohl dožadovat, je bezbolestný a rychlý trest smrti.

Evropská ústava jede dál

2005-07-01T23:11:00.000+02:00

Na Kypru proklínanou a zatracovanou evropskou ústavu schválili. Je ovšem pravda pravdoucí, že se na jejím úspěchu, po dvou porážkách, podepsali poslanci kyperského parlamentu, a nikoliv obyvatelé. Bylo by zajímavé zjistit, jestli se blbá nálada Francouzů, Nizozemců i jiných na evropském kontinentě přenesla i na ostrov dvou znepřátelených stran. Chudinka ústava prošla o jediný hlas, ale alespoň něco, v poslední době je jen stále bita, pranýřována a odmítána a kyperské parlamentní ano ji může trošičku pohladit na dušičce.

Co je ale zajímavější, proti ústavě hlasovali jako jeden muž všichni komunističtí poslanci kyperského parlamentu, a co je vůbec nejzajímavější, tito komunisté patří do koaliční vlády kyperského ostrova! Snad se nedočkáme doby, kdy i u nás budou v koaliční vládě komunisté. Jak vidno, nejen u nás jsou hlupáci, kteří si myslí, že komunisté mohou být společensky užiteční. Poměry na rozděleném ostrově asi vášním a hlouposti nahrávají. Možná, že se kyperští soudruzi neučili kdysi dávno v Moskvě a dokonce by si možná nerozuměli se soudruhem Grebeníčkem. Tím lépe pro Kypr, ale pozor aby se učit nezačali.

Ronald Reagan Veliký

2005-07-01T23:02:00.000+02:00

BBC měla zase jednou šťastnou ruku, když na svých obrazovkách uvedla zábavnou soutěž o největšího příslušníka toho kterého národa. Jmenuje se v každé zemi trochu jinak, ale jde o totéž – aby „lid“ díky zábavné show hlasováním zvolil svého největšího – a má úspěch, prodává se dobře. Je jedno, že je to stupidní soutěž stavící se na roveň superstar nebo zábavných programů s celebritami. Mnozí, o nichž se hlasovalo, by s celebritami a průvodci těchto programů ani nepromluvili, protože by to bylo pod jejich důstojnost.

Dnešní doba je ale jiná, prioritou je ubavit se k smrti. Je opravdu směšné a absurdní, že například architekt a „sklepák“, jinak vynikající, Vávra je zvěstovatelem odkazu Karla IV. svému národu a jako Karlův „mluvčí“ je zván i do publicistických pořadů. Stejně tak směšné je tvrzení, že podobné soutěže probudí v lidu obecném zájem o historii národa. Jediné o čem se lid poučí jsou „plky“ celebrit a pár bezvýznamných perliček ze života národních velikánů.

Ono o kvalitách, ať nechodíme příliš daleko, české společnosti svědčí i poměr hlasujících ve stupiditě nejhrubšího zrna – superstar – a při showanketě o největším Čechovi. Česká televize prostě jen proti nováckému škváru, pardón formátu, nasadila jiný škvár s trochu méně obskurním tématem. Takový Karel IV., Winston Churchill, Konrad Adenauer by zvysoka kašlali na své „vítězství“ v podobné televizní show. Jako bych slyšel: „Ale o to přeci nejde, jde zábavu, ne?!?“

Nejnověji se do panteonu vyvolených největších přiřadil herec s úvazkem prezidenta Ronald Reagan. I Reaganova volba je důkazem, jakou hodnotu mají podobné produkty showbusinessu. Spojené státy mají ve své historii opravdové velikány, Ronald Reagan k nim však rozhodně nepatří. To co mu chybělo na inteligenci, rozhledu a vzdělání nahradil vizí, vůlí a schopností přemluvit Američany, aby se opět měli rádi a cítili se silnými. Přesně to, co dnes každému z nás vsugerovává reklama – jste jedineční, tak se podle toho chovejte, vy za to stojíte, tak si to kupte. Jednoduché slogany útočící na naše libido. Reagan byl v tomto génius, proto si jej průměrná Amerika – konzument televizní zábavy - pamatuje.

Herec patří do show, a Reagan si zahrál i po smrti. On by si, na rozdíl od takového Churchilla, pro cenu jistě přišel. Je smutné, že výspou západní kultury pro zbytek světa je dnes kultura americká, je ještě smutnější, že své velikány vybíráme přes esemesky a podle toho, jak často se v televizi objevují a na základě hloupých řečí celebrit.

Bratři Fidel a Hugo

2005-06-30T23:24:00.000+02:00

Víte, že má Fidel Castro dva bratry? Asi ne, donedávna měl jen jednoho, Raula. Je také rudý až za uši, plný revolučních ideálů a Fidela má moc rád, vždy a za všech okolností stál za ním. Je také považován za jeho budoucího nástupce. Už má podobně jako Fidel blíže do hrobu než do kolébky, ale přece jen je mladší. Jenže Fidel asi sám nevěděl, že jeho bratrem je také venezuelský prezident Hugo Chávez. Chávez to překvapenému Fidelovi odhalil ve středu na tiskové konferenci při oznámení skvělého projektu ropné aliance Petrocaribe spřízněných států karibské oblasti. Spřízněných ve své nenávisti k USA. Venezuelský prezident poklepal Fidelovi na rameno a oslovil ho důvěrným „bratře“. A pak že Spojené státy rozdělují svět a zapříčiňují hádky, destabilizují situaci všude, kde se objeví. V Karibiku jsou USA doma, a přece se jejich okolí nehádá, naopak! Právě přítomnost USA za karibskými humny způsobila, že dlouholetí přátelé Hugo a Fidel poznali svou bratrskou spřízněnost. Bratři v ropě, z ropy, od ropy. Určitě je od Spojených států pěkné, že přispěli k znovushledání ztracených bratří. Je jen škoda, že to jsou takoví darebáci a že maminka je pořádně v dětství netrestala.

Příliš velké, příliš chudé a příliš odlišné

2005-06-30T23:20:00.000+02:00

Turecko takto označil bývalý nizozemský člen Evropské komise Frits Bolkestein, když vyjadřoval svou nechuť k přijetí blízkovýchodní země do Evropské unie. Sám radikální odpůrce přijetí Turecka ve zkratce vyjádřil odpor mnoha evropských politiků i občanů k soužití s Tureckem pod jednou evropskou střechou. Ve středu tohoto týdne Evropská komise schválila zahájení a posloupnost přístupových rozhovorů s Tureckem a určila základní podmínky pro přijetí do EU pro tuto zemi.

Největší odpor možný turecký element přítomný v evropské rodině národů vyvolává pochopitelně ve Francii, ale také v Německu a Rakousku, v zemích, kde je turecké, potažmo arabské přistěhovalectví nejmarkantnější. Evropská komise, snad proto, aby uchlácholila negativní postoje ve vlastních řadách i obavy Francouzů, Němců a dalších, upozornila tureckou stranu, ať se neopájí jistotu vstupu do EU, ve který přeci „musí“ zákonitě všechny rozhovory vyústit. Vše prý bude záležet na výlučně tureckých zásluhách a jednání mohu být kdykoliv přerušena při porušování daných podmínek a principů. Turecko je však porušuje již před zahájením rozhovorů. Je tedy evropský odpor a obava na místě?

Jisté je, že do roku 2014 se Turecko k EU nepřipojí. Nový evropský rozpočet na léta 2007 až 2013 s Turky nepočítá, i když sám ještě ani neexistuje. Základní jistotu mají tedy turečtí optimisté i evropští odpůrci. Časový prostor pro střed je dostatečný, oba soupeři se zatím začali pouze oťukávat. V evropských městech se občas objeví stolečky s podpisovými archy a velkými nápisy „Turecku NE“, Ankara mluví o svých proměnách, občas zatrucuje a vypne hruď. Po té následuje „rozumný krok“ tureckých „progresivních“ sil, aby tak demonstrovaly ochotu země jít v ústrety nové evropské budoucnosti přes bolestivé překračování svých tradičních hodnot a zvyků. Co může být větším důkazem ochoty stát se součástí evropského prostoru než popřít sám sebe a změnit svou tvář k lepšímu? Je to ale opravdová proměna? Nejde jen o přemalování štítů? Vždyť již Atatürk zavedl v Turecku praxi náhlých obratů a přemalovávání fasád turecké společnosti, jejich obyčejů a norem chování.

Těžko říci, zda je evropský odpor vůči Turecku oprávněný, obava a opatrnost však na místě bezesporu jsou. Není pravda, že se na odmítnutí evropské ústavy ve Francii a Nizozemí podílela i otázka Turecka, ta je v dnešní době většině obyvatel Evropské unie ještě dosti vzdálená. Aktuální bude až za několik let a její intenzita bude narůstat. Zatím je pouze vnímána a zasuta do pozadí. To ale nic neubírá na její výbušnosti a můžeme si být jisti, že za pár let bude plnit úvodní strany všech významných evropských médií více, než jakákoliv jiná před ní. Odpověď, zda má být Turecko přijato do evropských struktur, je nyní jednoznačná – nikoliv. Ovšem pokládat ji v v dnešní době je irelevantní a už vůbec není na místě na ni odpovídat. Odpovědět na ni mohou pouze Turkové samotní, postupem času - svými činy a chováním.

Paroubek je opravdu buldozer

2005-06-30T23:17:00.000+02:00

Stačilo, aby navštívil jednání poslaneckého klubu ČSSD a nový model financování ČT, o který usiloval ministr Dostál několikrát a bezúspěšně, prošel sněmovnou. Prošel, ale v úplně jiné podobě, než původně Dostál navrhoval. Většina členů poslaneckého klubu ČSSD se shodla na tom, že Paroubek nijak na poslance nenaléhal, na druhé straně svou vizi budoucího financování ČT přednesl velmi „důrazně“. Nejspíš byla Paroubkova argumentace tak důrazná, že socialističtí poslanci chvíli zapochybovali i o smysluplnosti bytí na zemi. Buldozer je buldozer, nejspíše používá opravu ty nejbrilantnější argumenty a přesvědčovací metody, nebo že by z něj šel strach?

Možná že však pan premiér prostě jen politicky handluje a tomu každý poslanec bez rozdílu politické příslušnosti rozumí velmi dobře. Podívejte se milý kolegové, tomu molochu na Kavčích horách přidáme z kapes daňových poplatníků, stejně po tom volá už od roku 1997, kdy se poplatky za televizi naposledy zvyšovaly. Zakážeme mu postupně reklamu, to, co ztratí na reklamně, získá od čumilů na bednu i od těch, kteří ji nemají a nechtějí, blbouni. No a ta miliarda co zůstane v luftu půjde novákům a prima jejich kamarádům. Všichni se namlsají, a bude dobře. Příští rok jsou volby a oni nám půjdou na ruku, nebo nám aspoň nebudou zlobit. Prima ne?

Prima handl, pane premiére, je zřejmé, že máte mezi kolegy autoritu, alespoň něco. Problém je, že pan moloch bude ještě línější a molochovatější, protože bude mít své jisté, a ty dvě zbylé „nezávislé a dynamické“ televizní stanice tu budou dále okupovat dva televizní kanály se svým balastem, podprůměrností a telenovelově- nostalgickokomunistickým hnusem. Budou mít své jisté rovněž. Možná jste také zapomněl, že nastává doba nových technologií, ale nástup digitální televize je ještě podle vás daleko, že? To už budou asi řešit jiní, hlavně že za rok budete mít snad vystaráno.

Rozbíjejí atomů bude konec?

2005-06-29T23:24:00.000+02:00

V úterý byla v Moskvě podepsána dohoda o spuštění projektu ITER a rozhodnuto o jeho výstavbě u francouzského městečka Cadarache. Co je to ITER? Latinsky cesta, a doufejme že to opravdu bude cesta, cesta do budoucnosti. Jde zatím jen o experimentální reaktor, důležité však je, že jde o reaktor termonukleární, z něhož se dá získat elektrická energie jadernou fúzí, nikoliv jaderným štěpením jako v dnešních jaderných elektrárnách. Termonukleární reaktor je čtyřikrát účinnější něž štěpný reaktor a co je velmi potěšující, neprodukuje žádné vyhořelé palivo, ani jiné vedlejší nebezpečné odpady.

Vstupní pohonou látkou bude mořská voda, takže pro velké optimisty se může jevit budoucí energetická situace světa více než růžová. Ale není to tak snadné. ITER je pokusným reaktorem právě proto, že mnohé ze záležitostí kolem termonuklearních reaktorů není dořešeno, na rozdíl od termonukleárních bomb. Asi nejdůležitější bude nalézt vhodné materiály, které termonukleární reakci bezpečně uzavřou a udrží izolovanou od vnějšího světa. Nechat pochodovat rozžhavené plazma někde po louce by asi nebyl dobrý nápad. Tedy snad za třicet let už budeme moci temelínská a další podobná monstra pomalu a jistě posílat do bohužel dlouhověkého důchodu.

Věra má prvního skutečného zákazníka

2005-06-29T23:23:00.000+02:00

Pasivní sledovací systém Věra pardubické společnosti ERA se dočkal prvního po všech stránkách regulérního prodeje do zahraničí. Unikátní a špičkový výrobek bude mít teprve po české a americké armádě třetího uživatele, přestože má ve světě vynikající pověst. A to je nejspíš kámen úrazu. Jde o vojenský materiál, který může v nedobrých rukách posloužit ne zrovna přátelským úmyslům.

To je důvod proč se Spojené státy vždy negativně stavěly k prodeji Věry do zemí jako je Egypt, Malajsie, Vietnam a především Čína. Proti prodeji Věry do Estonska, který byl tento týden oznámen, ale nikdo nic namítat nemůže, ba právě naopak. Estonsko je členem EU i NATO a Věra tak bude sloužit doufejme že přátelským úmyslům. Rusko ale nadšené asi není. Věra má podle odborníků dosah až 500 km, takže je nasnadě, že estonská obsluha jen těžko bude své Věře domlouvat, aby se nekoukala za estonsko-ruskou hranici.

Ze stejných obav pramenila nelibost a protesty Američanů proti již schválenému prodeji šesti kusů Věry do Číny, neboť je jasné, že Číňané jsou velmi zvědaví na činnost amerického letectva a námořnictva v tajwanské úžině a v okolí čínských výsostných vod. Věra by jim umožnila nahlédnout pod pokličku, nebo by musely americké ozbrojené síly zavést daleko přísnější bezpečnostní a utajovací postupy. Obojí by bylo pro USA velmi nepříjemné.

Na nátlak USA tedy z dodávky do Číny sešlo, nicméně při nedávné čínské návštěvě premiéra Paroubka hostitelé tuto záležitost znovu otevřeli. Dokonce podmiňovali další české ekonomické aktivity na území Číny prodejem českých „krásek“. Paroubek zůstal prý neoblomný. Spojené státy po stornování vývozní licence českou vládou, snad aby ukonejšily politickou hladinu nejen u nás, neboť takovýto nátlak na spojence je přece jen trochu nestandardní, zakoupily jeden komplet Věry na zkoušky. Byla to malá náplast, čeští výrobci tak sofistikovaných systémů by si však měly uvědomovat potencionální možnost zneužití státy, které vyznávají totalitaristický model politického a společenského uspořádání.

Věra a její neméně sličná předchůdkyně Tamara jsou opředeny různými legendami o jejich schopnostech a dovednostech. Přestože mají ženská jména, tak záhadné jako ženy rozhodně nejsou. Je sice pravda, že dokáží detekovat v podstatě jakékoliv objekty ve svém dosahu, tedy slavné americké letouny kategorie stealth, ovšem za předpokladu, že tyto vysílají alespoň sebemenší impulsy do okolního prostředí. Pokud například letoun používá svůj palubní radiolokátor nebo radiostanici, je Věrou velmi snadno zjistitelný. Činnost takovýchto zařízení se uvádí do chodu většinou až při vlastním útoku na cíl a zjištění nepřítele je v takovém momentě více než pozdní. Proto se Věra používá v součinnosti s běžnými radary, což jen dokazuje, že není všemohoucí a nepřekonatelná. Je výjimečná a velmi schopná, ovšem záhadnosti žen nedosahuje. Česká republika se tedy do podpory obchodu s "bílým masem" nepustila, můžeme být klidní.

Putinův věk skončí

2005-06-29T12:12:00.000+02:00

Vladimír Putin, jak to tak vypadá, nebude potřetí za sebou zvolen ruským prezidentem. Ruská ústava neumožňuje zasednout do kremelského křesla jednomu kandidátovi třikrát za sebou, a tak někteří politici „jeho“ strany Jednotné Rusko proto usilovali o nalezení nějakých skulinek, které by Putinovi opětovnou kandidaturu umožnili. Rusko je všeobecně kritizováno za nastolování „prezidentské diktatury“ a přehnaných pravomocí státu, proto byla tato snaha vedena cestou skulinek a nikoliv Lukašenkovým způsobem. V Moskvě poměry ještě tak daleko nedošly, zatím.

Pozměňovací návrh dodatku k volebnímu zákonu předložený členy strany Jednotné Rusko však narazil na odpor opozičních stran, jak také jinak, a tak se strana jako celek od návrhu distancovala. Nejen v české politice se hrají podivné a legrační frašky. Pozměňovací návrh by Putinovi umožnil usilovat o znovuzvolení, pokud by ze své funkce odstoupil dříve, než v březnu 2008, kdy skončí jeho druhé funkční období, a pokud by příští volby, konající se bez jeho účasti, byly vyhlášeny za neplatné - například kvůli nízké účasti.

Konstrukce je to více než komplikovaná, ale naděje by tu byla a pomoci jí, by také nemuselo být zhola nemožné. Putinův kult však nedošel tak dalo, aby v Rusku prošlo tak flagrantní obcházení ústavy, a ani sám Putin není tak hloupý a tak všemocný, aby se snažil ústavu změnit. Přece jen má dostatek soudnosti, která chyběla jeho předchůdci, tedy až na jednu výjimku, to když odstoupil z prezidentské funkce a předal žezlo právě „šedé myši z KGB“. Ruská ústava však vylučuje pouze trojí kandidaturu jdoucí bezprostředně po sobě, takže kdo ví, jak je to s tím Putinovým koncem. Za pár let budeme moudřejší.

Gripeny na stráži

2005-06-28T23:31:00.000+02:00

Prvního července začne nová kapitola českých vzdušných sil. Do aktivní služby vstoupí všech šest gripenů, které již byly na základě smlouvy o pronájmu švédským výrobcem dodány. Gripen je po mosquitech sekerami rozštípaných na třísky počátkem padesátých let první západní letoun sloužící v ozbrojených silách československé, potažmo české armády. Chudák gripen si však moc „doby hájení“ neužil a všechny dvě dětské nemoci, které se mu přihodily, byly náležitě mediálně proprány. Nehledě na to, že v obou případech šlo o naprosté marginality, které na bojeschopnost nebo způsobilost k letu neměly pražádný vliv. Není prostě pravda, jak se zhusta ve všech celostátních médiích psalo, že „vadný displej“ v letecké hantýrce uzemnil gripen. Je totiž logické, že když se něco opravuje, tak stroj stojí v dílně, to ale neznamená, že automobil s porouchaným displejem palubního počítače není schopen jízdy. Je tomu právě naopak.

Gripen totiž není „stíhačka“, jak novináři rádi píší a lid tyto stroje označuje. Je to v anglické terminologii multirole combat aircraft, v češtině volně přeloženo multifunkční bojový letoun a jeho multifunkčnost se projevuje především ve vybavení. Náš bitý gripen má tyto „displeje“ ve skutečnosti tři, a jejich konfigurace je řešena tak, aby byly všechny tři stoprocentně zaměnitelné. Jde o barevné aktivní zobrazovací jednotky, na nichž si pilot může promítnou jakékoliv údaje potřebné k pilotování letounu, informace z radaru, zaměřovacích systémů atd.

Aby toho nebylo málo, pilot má k dispozici něco, co by jistě „znalý“ novinář nazval „zaměřovačem“. Zaměřovače se do bojových letounů nedávají již asi patnáct až dvacet let. To, co je možné najít v gripenu, se nazývá head-up display, který má funkci mimo jiné zaměřovače, ale zobrazuje i letové parametry, které může mít pilot navolené například i na novinářském porouchaném „displeji“. Porouchaný „displej“ je zálohován nejméně čtyřikrát, takže zprávy o letové neschopnosti gripenu byly obyčejné lži, zaviněné neznalostí, ale také leností novinářů zjistit podrobnější informace. Ono stačí napsat, že gripen nemůže létat a je jisté, že článek bude mít úspěch.

Co se týče oné chybějící části digitální mapy v databázi gripenu, tak tato zpráva má stejnou informační hodnotu, jako když čtenářům sdělíme, že se prezidentu republiky nepodařilo ve svém notebooku otevřít dopis řekněme pana poslance XY, neboť neměl nainstalovaný program word! Jistě, podle měřítek klasické novinářské poučky o hodnotě zprávy bychom ji do svého plátku zařadili, její faktická hodnota je však nulová, pokud bychom nechtěli záměrně prezidenta zesměšnit. Gripen je však snadné sousto, a navíc stálo „pěknej majlant“!!! Kvalitu novináře lze soudit i podle obsahu a námětu zpracovaného materiálu. Nevšiml jsem si, že by čeští novináři během devadesátých let informovali, kromě leteckých havárií, o incidentech migů a suchojů typu křídlem sražený kandelábr, nefungující měřič paliva nebo pokles tlaku ve válci otevírání překrytu kabiny, jež jsou informačně na stejné úrovni jako chybějící digitální mapa nebo nefunkční displej. Doufejme jen, že gripeny budou po celou svou službu natolik nudní a nenápadní, že už nedají novinářům záminku k hloupým zprávám.

Je zvláštní, že se česká média nepozastavila například nad skutečností, že česká armáda musela koncem minulého roku vrátit do Ruska tři nově dodané bitevní vrtulníky Mi-24V, protože armádní technici zjistili, že nešlo o nové nýbrž použité stroje, jež navíc nutně potřebovali opravu. V tomto případě jde o milionové částky a do očí bijící podvod ruské strany, ale podle novinářů nejspíš jde o velmi nezajímavé téma.

Globalizace a šest a půl miliard

2005-06-28T22:54:00.000+02:00

Na podzim nás bude šest a půl. Miliard. Na celé Zeměkouli. To už je slušný počet. Je jen otázka, jestli se francouzští demografové nemýlí, resp. s jak velkou statistickou chybou pracují. Ale i tak, šest a půl miliard, plus mínus, je číslo děsivé a varující. Zákonitě se musíme ptát, jak dlouho nás může ještě naše relativně malá planeta uživit. Na jedné straně jsou předotovaní a nenasytní farmáři v Evropě, na druhé katastrofálně neproduktivní a nesoběstačné zemědělské hospodaření v Africe sešněrované navíc vývozními cly.

Světové přerozdělování potravin je naprosto neadekvátní skutečným potřebám. Ale jde také o celkové množství vyprodukovaných potravin. Je vůbec dnes možné zjistit, zda jsou světové potravinové zdroje při maximální hypotetické efektivitě s to uživit celou planetu? K celkové nerovnováze přispívá i nepoměrné rozložení lidské populace v jednotlivých regionech. Největší přírůstky obyvatelstva jsou již delší dobu zaznamenávány v Asii, kde je také nejvíce nejlidnatějších zemí světa jako jsou Čína, Indie, Indonésie, Pákistán… Jsou to také země s jednou nejvyšších hustot populace, ale při tom patří k zemím relativně chudým, v nichž se nerovnováha v distribuci bohatství a tím i výživy projevuje více něž markantně.

Chudoba sebou nese populační explozi, neboť co chybí po finanční a materiální stránce se musí nahrazovat velkým množství levné pracovní síly. Chudý farmář se snáze uživí, pokud má početnou rodinu, protože ta zastane více práce a vyprodukuje nepatrně větší procento nadbytku potřebné k přežití než jednotlivec. Naopak v bohatých zemích velikost populace stagnuje nebo klesá, jelikož se zvyšují požadavky na životní standard, který zase klade důraz na rodinu o co nejmenším počtu členů. Standard západního bohatství je však předmětem tužby společností chudých a jediným jejich motorem zvyšování ekonomického růstu je prozatím levná pracovní síla.

Je to jediný kapitál, který lze bohatému západu nabídnout. Stimulů pro dramatické zvyšování populace je samozřejmě více, ale obavy, které u západních politiků, demografů a vědců vyvolává například arabská nebo obecně asijská demografická exploze je do značné míry zapříčiněná neproporcionálním růstem hmotného bohatství západu. Chudé společnosti mohu být svědkem západního blahobytu díky stále úžeji propojenému mediálnímu světu, touha vyrovnat se západním standardům je velmi silná, protože pramení z těch nejpřirozenějších lidských tužeb po zisku a příjemném životě. S tím ale ruku v ruce kráčí i frustrace, neboť je nasnadě, že tyto společnosti jen těžko v dohledné době západ dostihnou. Společenská a ekonomická moc zde tedy pramení z množství „rukou a hlav“ rodiny, obce, společnosti nebo státu a efektivitu nahrazuje kvantita. A „lidskou kvantitu“ je třeba nasytit, k tomu je však potřeba dalších „rukou a hlav“ a bludný kruh se uzavírá.

Je nasnadě, že tak zvaná globalizace, vnímaná jako nadnárodní propojování ekonomických vztahů, nivelizace odlišností a ničení tradiční jedinečnosti života na zemi, by měla především „zpoměrňovat“ rozdělování světového bohatství a tím i potravinových zdrojů. Měla by napomáhat vytváření harmonie v sociálních, ekonomických i politických vztazích, a tím by významnou měrou otupila jednak utrpení ve většině částí světa, ale také podobné projevy nesnášenlivosti, jako je náboženská a rasová nenávist, netolerance, xenofobie nebo vyhrocený nacionalismus.

Globalizace je však svými nositeli i odpůrci vnímána především jako ekonomická expanze a nikoliv jako souhrn jevů a procesů, jež mají nevyhnutelnou historickou zákonitost. Až bude ono zprofanované a negativně vnímané slovo globalizace v lidském společenství chápáno ve svých nejširších a adekvátních konotacích jako proces harmonizace a zrovnoměrnění běhu věcí lidských, pak to bude znamenat nejen obrat k lepšímu životu na Zemi, ale také se zastaví růst lidské populace, který ohrožuje samu její existenci.

Langer koncipient

2005-06-28T16:53:00.000+02:00

Ivan Langer je pozoruhodný muž a ještě k tomu velmi pracovitý. Má navíc úžasnou schopnost hledat si pracovní příležitosti honorované nanejvýš královsky. Jeho „sezení“ v různých komisích, radách a představenstvech je pozoruhodné, nicméně pro Langrův formát to není nic zvláštního, takových výkonů dosahují i jiní zákonodárci a senátoři. Langer má však v záloze trumf, který vyšel najevo v souvislosti s přiznáními příjmů za minulý rok, které jsou poslanci povinni předložit.

Pan poslanec Langer je koncipient. To není nic pozoruhodného, pan Gross také vystudoval práva, jenže pan Langer míní zůstat koncipientem ještě nějakou dobu, neboť nemá na zkoušky pro vytíženost čas, hlavním důvodem je však nejspíše výše jeho koncipienského výdělku u známého pražského právníka Petra Pečeného. No považte, mít svou vlastní advokátní kancelář, zaměstnávat další lidi, starat se o chod kanceláře a ještě k tomu se udržet na důležitých postech které nyní pan Langer už drží, to už by bylo trochu moc! Lepší je být koncipientem za 80 tisíc měsíčně a třeba u toho učit právo na olomoucké univerzitě. Peníze i prestiž se může hodit.

Učedník učitelem, hezká kombinace, ale vždyť učitelů je stále nedostatek, přitom platy jsem nízké. Pan Langer tento problém vyřešil vskutku geniálně. Jako učedník je královsky placen, jako učitel si vytváří autoritu. Jen je opravdu zvláštní, že učedník Langer pobírá mnohonásobek normálního finančního ohodnocení pražského koncipienta. Zapomněl jsem, sám jsem na začátku přiznal, že pan Langer je pozoruhodný a výjimečný muž a za výjimečnost se platí, špičková značka je špičková značka. Určitě má navíc i špičkové kontakty a pan Pečený může být opravdu navýsost spokojen. Dobré nápady se musí náležitě ohodnotit…

Zákonodárci jsou nedotknutelní

2005-06-27T22:38:00.000+02:00

Páni poslanci nám zase jedou ukázali jak si sami sebe váží a veřejnosti se vysmívají hraním nepovedených a trapných frašek. Pan poslanec Kalousek svým kolegům, přátelům i nepřátelům, navrhl, aby se přestali chovat „nepatřičně“ a některé do očí bijící požitky placené z daní voličů si odpustili. Strhl tím nebývalou vřavu a hašteření. První Kalouskův pokus tohoto druhu se datuje na podzim minulého roku, nyní se o to pokusil „naostro“.

Páni poslanci občas připomínají betonovou zeď od níž se míček v podobě návrhu vrátí s nebývalou razancí a silou. V reakci na Kalouskův návrh zazněli doplňující hlasy, že by se měla „zkrouhnout“ i prezidentova renta nebo z opačného soudku přišel návrh zrušit bezplatné „lítačky“ na MHD pro poslance, oni je totiž stejně nepoužívají. Tedy ne tak docela, sám jsem měl tu čest zrovinka s panem Kalouskem cestovat jednou v dopolední tramvají. Pan Kalousek však se svým návrhem v podstatě neuspěl.

Páni poslanci měli tolik pozměňovacích návrhů až Kalouskův koncept totálně rozcupovali a jedinou redukci ve svých financích našli pro funkcionáře parlamentních komor. Ti si, bohužel pro ně, musí vybrat, zda budou používat benzínovou kartu nebo si vybírat přímo peníze na cestovní výdaje. Chudáčkové tak přijdou o dvojí profinancování svých cest, jistěže pracovních, a tudíž velmi důležitých.

Především severomoravští poslanci obviňovali „pražáka“ Kalouska z populismu, když jim chtěl sebrat letenky zadarmo po vlastech českých. Vždyť přece mají své povinnosti nejen v parlamentu, ale také ke svým voličům na severní Moravě. Pravda, autem je to několik hodin, páni poslanci však mlčky přešli skutečnost, že díky vzdálenosti svých volebních okrsků dostávají další finanční injekce proti „pražákům“ mimo jiné i na leteckou dopravu.

Nejsměšnější je argumentace pro zdůvodnění dva a půlkrát vyšších diet na cesty než mají ostatní státní zaměstnanci. Pánové poslanci jsou totiž z jiného těsta a neslušelo by se, aby nemohli reprezentovat svou vlast na dostatečné úrovni!!! Kéž by tyto nadstandardy používali i pro zvyšování svého mozkového potenciálu a nejen pro zvyšování kvalit životních podmínek svých břich a počtů automobilů, mobilů a nemovitostí.

Opět Miloš Zeman

2005-06-27T17:33:00.000+02:00

Miloš Zeman je ikonou sociální demokracie. Každý nový předseda strany a sociálně demokratický premiér přemlouval nejpopulárnějšího politika ČSSD, aby netrucoval na Vysočině a pomáhal své straně. Zeman každého z nich se „slušností“ sobě vlastní vypoklonkoval a dal jasně najevo, co si o něm myslí. Teď to zkouší momentálně druhý nejoblíbenější politik země premiér Paroubek. Donedávna stál ve stínu a proto se nestal terčem Zemanova slovního kanónu.

Paroubek považuje Zemana za natolik důležitého, že by měl znovu ovlivňovat sociálně demokratickou politiku, a to nikoliv z týlu a v pohodlí své chaloupky, ale přímo v první linii. Paroubek je vůbec obratný „buldozer“. Packala Grosse uklidí do závětří, ale jeho slepé stoupence nepopudí jeho okamžitou degradací a ještě se snaží naklonit si „starou a pravověrnou gardu“ zemanovců. Opravdu panuje velmi obratně – vám dáme vaši ikonu, vy nebudete zlobit, vy budete zticha a já vše před veřejností vyžehlím. Hlavně se nehádejte veřejně!!! Vše se bude řešit doma.

Miloš Zeman odmítá návrat do politiky. Jednak by, jak sám říká, popřel sám sebe, jednak se může stále považovat za bývalého a velmi úspěšného politika, až na jednu hloupou porážku, za kterou sám nemohl, ale pokud by se zapletl s lidmi jako je Gross, reputace by mu velmi výrazně klesla. Na to má příliš vynikající předvídavost, něž by se namočil do něčeho, co sám nemůže ovládat. Uvidíme, zda pan Paroubek také není hoden Zemanovy důvěry, zatím to vypadá, že důchodci z Vysočiny nenahrál na žádný smeč do vlastní sítě. A prezidentské křeslo je stále vrchol, který starý jezevec neslezl. Ctižádost mnohdy zásadám nepřekáží..

Hlavně nedráždit kobru bosou nohou

2005-06-27T16:55:00.000+02:00

To si asi řekl před návštěvou nejlidnatějšího státu světa premiér Paroubek. Velikána trpaslík nemá nikdy rozčilovat, pokud ke své velikosti má ještě totalitní úchylku, může to být dokonce nebezpečné. Trpaslík Paroubek se velmi rychle a na poslední chvíli odporoučel z Japonska, které pomalu a jistě zvyšuje své investice v České republice, až se nenápadně vyhouplo na druhé místo pomyslného žebříčku investorů a totalitní úchylku nemá. Spěchal totiž za panem největším rudým, neboť mi milostivě pokynul, že by s ním rád asi hodinku pohovořil!!! Světe div se, celou hodinu, při tom standardní doba blahosklonnosti velkého rudého císaře je třicet až čtyřicet minut. Jaká pocta!!! Oni se ti Japonci moc neurazí, navíc ta jejich země je taková malinká oproti velké Číně, a diplomatický problém nehrozil, šlo přece jen zdvořilostní návštěvu nějakého japonského zapadákova …

A protože měl velký rudý císař dobrou náladu, přece mu ji nebudeme kazit nějakými lidskými právy, invazí zatím jen čínského textilu nebo bot. Císař pán ale přece jen nebyl s chováním trpaslíka úplně spokojen a vycinkal mu za návštěvu ministra kultury jeho neposlušné provincie v naší malé zemičce. Pan premiér Paroubek horlivě přikyvoval, že to se nedělá a ujistil rudého císaře pána, že všechny jeho provincie mu samozřejmě náleží a žádné samostatné akce Tchajwanu nebude podporovat. Velmi zdvořilé.

Premiér Paroubek pak skromně navrhl císaři pánu, že by mohli čínské fotbalisty a hokejisti trénovat naši věhlasní trenéři, jistě by se pak Čína vyšvihla na světovou úroveň. Vždyť jsme si to už ověřili na Sovětském svaze v padesátých letech. Paroubek nabídl i pomoc českých firem při výstavbě sportovišť pro olympiádu, která hezky poslouží totalitnímu režimu ukázat se v tom nejlepším a nejvlídnějším světle. S tím máme už také zkušenost. Berlínská olympiáda v roce 1936 se vskutku vyvedla.

Pěkná je i reakce pánů z ODS. Europoslanec Zahradil se udiveně ptá, proč pan Paroubek do Číny vůbec jezdil, když císaře pána vůbec nekritizoval a nepozlobil jej alespoň trochu. Jak sám praví, Paroubkova návštěva ničím loňskou návštěvu pana prezidenta Klause nepřetrumfla!!! Ano, pan Zahradil má pravdu, byla totiž stejně pokorná a uctivá, jako ta nynější a její výsledek byl velmi nevalný i po ekonomické stránce. Hold císař pán je ten, který si vybírá a rozhoduje. Pan premiér Paroubek si ale neuvědomil, že po Velké čínské zdi už se neprocházel jako premiér trpaslíka ve střední Evropě, ale jako premiér jedné z částí velké říše zvané Evropská unie. Mohl se také podle toho chovat.

Bolševník velkolepý se opět rozmáhá!!!!!

2005-06-26T23:36:00.000+02:00

Tento odborný název označuje botanikům velmi dobře známou nebezpečnou rostlinu, která může ohrozit i lidské zdraví a pro své charakteristiky je řazena mezi „invazní druhy“. Opět nastává doba, kdy se nebezpečně rozmáhá., má totiž velmi důmyslnou schopnost klamat tělem. Byla k nám přivezena jako okrasná rostlina dosahující výšky až čtyř metrů, a ještě v 80. letech 20. století byla velebena její krása a výjimečnost. To vše až do doby, kdy se zjistilo, jak nebezpečná to kráska je, pokud se vymkne kontrole a dostane se do volné přírody.

Rostlina jako by svým názvem vytvářela paralelu pro svět politiky. Komunisté jsou politickým druhem velmi nebezpečným, přímo invazním, což se zjistilo až po několika letech jejich růstu v záhoně lidské společnosti, kdy bylo odhaleno pozadí jejich krásných a vznešených idejí. Také klamali tělem a mělo to a má strašlivé důsledky pro lidské zdraví i život. Šťáva z lodyh a listů bolševníku obsahuje fototoxické furanokumariny. Ve tmě jen dráždí kůži, na denním světle (respektive na jakémkoliv světle obsahujícím UV složky) způsobují těžké poleptání a zpuchýřnatění pokožky. Dodejme, že bolševník – komunista dokonce i zabíjí, krade a popravuje, pokud vyroste do příliš velké výšky.

Bohužel, zničení české odrůdy bolševníku v roce 1989 nebylo vůbec důsledné, a jak by botanici potvrdili, pokud se kolonie této rostliny nevymítí i s kořeny a postižené místo se nehlídá nejméně deset let, kalamita bolševického, přesněji řečeno bolševníkového, náletu hrozí opět nebývalou silou.

Opravdu, patnáct let po zásahu do bolševníkové kolonie v Československu a po ledabylém ochraňování čerstvého záhonu demokracie, se bolševník velkolepý opět rozmáhá! Hlavní bolševník navíc o tomto víkendu navrhl kolonii rudých růží spolupráci na „skutečně levicové koncepci vládnutí“!!! Pokud to hlavní květy růží netuší, bolševník je schopen po svém pevném zachycení na určitém místě velmi rychle a bez okolků zadusit a vystrnadit i mnohem silnější rostlinky, než je on sám, a zcela je nahradit.

Velký a čerstvě rozvinutý květ růže druhu Paroubek už dokonce připustil, že po přespříštích volbách bude možné bolševníky připustit k moci nad českým záhonem!!! Pro pána zahradníka, co se to děje??? Ono nestačí, že je bolševník rozlezlý po 45 radnicích velkých měst a tolerují jej už všechny politické rostliny. Už se sápe víš a víš!!!

Pozdě bude bolševník mýtiti, až nám bude opět ze svých čtyř metrů stínit slunce. Jak již bylo řečeno výše, bolševník se činí a je vynalézavý. Stihl již zkušebně spustit své rádio na nejprogresivnějším médiu současnosti – internetu – a název je více než varující – Haló Futura. Jako první ze všech politických rostlin. Bolševník se nikdy nerozpakoval, pokud se mu dal prostor, netrpěl žádnými skrupulemi.

Zdá se, jako by některé rostliny v senátu rozmach bolševníku na českých politických lukách neradi viděly a znepokojoval je. Martin Mejstřík například navrhl zákon zakazující propagaci bolševníku, tedy komunismu, a horní komora naší politické botanické zahrady jej schválila. Naivní a hloupá je však myšlenka, že pokud se bolševník bude muset přejmenovat, potom přestane být invazním druhem a ostatní rostliny vedle něj budou moci nerušeně růst. Naopak!!! Je nutné vědět, že bolševník je bolševník, protože vyhubit jej důkladně není možné, tedy musí být alespoň pod kontrolou.

Každý není botanikem nebo zahradníkem a stejnou rostlinu pod jiným názvem za nějaký čas může považovat za neškodnou. A to by byl tragický omyl. Nezakazujme proto názvy, ničme škodlivé rostliny od kořene i s kontaminovanou půdou a pod jejich pravými jmény. Jak se to dělá? Botanici nám dávají návod, citujme:

„Mechanické odstranění je nutno provést pokud možno před vysemeněním rostliny (obvykle to znamená nejpozději v první půli května). I tak má jen omezený účinek, neboť rostlina má vysokou regenerační schopnost a dokáže znovu vyrůst z kořenů - jednotlivé rostliny je tedy potřeba celé vykopat (ven musí minimálně 10 cm hlavního kořene), rozsekat na kousky a ty zlikvidovat. Kosení či podobná likvidace má jen omezený účinek. Účinnější je chemický postřik, nicméně ani tento prostředek není stoprocentně spolehlivý a navíc je zde nevýhoda jeho nedostatečné selektivnosti. Postřik má jen minimální nebo žádný účinek v době kvetení rostliny.
Velice důležitá je maximální prevence, spočívající v pečlivé likvidaci všech osamělých předsunutých jedinců, kteří by mohli založit novou enklávu.Při boji s bolševníkem je samozřejmě možné kombinovat více metod jeho ničení. U jednotlivých rostlin se třeba osvědčila likvidace spočívající v odseknutí byliny těsně nad zemí a potření pahýlu stonku silnou koncentrací herbicidu. Vždy je nutno pamatovat na to, že nestačí výskyt rostliny potlačit, nemá-li se celá kalamita opakovat, je nutno vést boj až do posledního bolševníku a i po totálním vítězství je nezbytné ještě 10 let oblast pečlivě hlídat.“

Zeman opět zazářil

2005-06-26T18:14:00.000+02:00

Miloš Zeman znovu obšťastňoval milovníky jeho bonmotů. Bohužel ne u nás doma, ale za hranicemi. Už jej několikrát varovali, že v cizině své bonmotové hrátky nemá provozovat, jelikož vždy mají za následek mezinárodní skandál. Teď už opatrný být nemusí, jelikož není veřejně činná osoba. Miloš Zeman vydal knihu svých politických pamětí. V Česku se stala bestsellerem a nyní expanduje do zahraničí. A kam jinam než na Slovensko. Při té příležitosti ztropil další z řady svých skandálků a skandálů.

Výjimečná dobromyslnost a čtveráctví Zemanovi povahy jsou známé i na Slovensku a pan bývalý premiér se osobně vydal podpořit prodej své knihy k našim sousedům. Podepisování svého výtvoru a tiskovou konferenci briskně využil k vyvolání politického rozruchu, tentokrát však naštěstí ne na státní úrovni. A opět je důchodce Zeman na stránkách novin. Bodej by ne, vždyť je stále mediálně i politicky nejsledovanějším českým důchodcem, jehož věhlas sahá i za hranice. Nejnověji si rýpnul do slovenských politiků, kteří se označují za reformátory slovenských poměrů hospodářských i sociálních.

Moudrý důchodce varoval slovenské občany, že jsou „pokusnými králíky“ slovenských reformátorů. Na zmíněné tiskové konferenci pak dokonce užil jeden z klenotů své bonmotové pokladnice: „Politik, který se chlubí, že jeho reformy budou bolet, je idiot taky“, čímž nepřímo slovenské politiky častoval svým nadužívaným a velmi oblíbeným slovem. Pikantní je i skutečnost, že mu byl ve stejné chvíli zdatným sekundantem slovenský šprýmař a bonmotář poněkud pokleslejších kvalit Fico.

Jak už to bývá, slovenští politici vzali Zemanovi výroky s nadhledem politikům vlastním a kontrovali, teď již přímo, prohlášením Zemana za opilce, jemuž zachutnalo jím tolik opovrhované slovenské pivo. Ti ještě vtipnější opáčili, že se k „idiotinami“nebudou vyjadřovat. To, že se ale vůbec k výrokům důchodce z Vysočiny vztahují, svědčí, že má ještě stále co sdělovat, neboť jeho poselství asi stále vyvolávají reflexe i mimo okruh společenských vysloužilců. Málokterý, pokud vůbec nějaký, důchodce v našich krajích disponuje tak mocným hlasem. Takový důchodce by mohl být opravdu spokojený důchodce, jen prezidentské křeslo k mudrování asi trochu schází.

Další výkřik do politického kurníku

2005-06-26T15:06:00.000+02:00

Paní exposlankyně a bývalá členka ČSSD ohlásila vznik nové politické strany. Nebyla při tom sama, sekundoval ji také bývalý tentokrát ředitel TV Nova Vladimír Železný. Hned na úvod opravdu zajímavá dvojíce „lídrů“. Oba dva byli totiž v minulosti obviněni z podvodů a defraudací. Volfová byla podezřelá z finančních machinací přímo v ČSSD a později i jako ředitelka střední školy v Horních Počernicích. Důkazy o jejích podvodech ve straně se nenašly a stíhání ve věci jejího ředitelování bylo zastaveno. A vysvětlení, která by podezření vyvrátila paní exposlankyně nepodala. Železného aktivity jsou snad ještě známější, a tedy nemá ani smysl se o nich rozepisovat. Pěkný image hned na úvod.

Aby toho nebylo málo, europoslanec Železný není členem nově vznikající strany, pouze pomáhal paní Volfové s formulací programu. Čeká totiž na soudní ukončení vnitrostranických sporů Nezávislých. Zdá se, že pan Železný má neuvěřitelnou smůlu na spolupracovníky. Po nějaké době ho vždy podvedou, zradí nebo okradou – o majetek, myšlenky nebo prostě jen zklamou jeho dobrou vůli. Program bude zveřejněn v červenci a již nyní bylo sděleno šokující odhalení. Nová strana se nebude řadit do žádné škatulky, nebude ani pravicová, ani levicová! Dokonce nebude ani druhořadou ODS, ani ČSSD! Jedno je tedy jisté, nová strana má ambice poměřovat se s prvořadými ODS a ČSSD, což napovídá, že nemůžeme čekat žádný svěží vítr v českém zatuchlém povětří politickém. Zkrátka žádná alternativa k tristnímu stavu vezdejšímu.

Co také očekávat od skalní „zemanovky“ Volfové a skrytě neskrývaného sympatizanta ODS. Bude to možná hezký až líbivý konglomerát obého – ani ryba ani rak. Dlouho se spekulovalo o vstupu Volfové k Nezávislým, nakonec ale pan Železný přijde za paní Volfovou, jak sám naznačuje. Zajímavé také je, že pan Železný už od počátku vyjevuje svůj záměr podvést voliče. Tvrdí, že bude nejspíše usilovat o zvolení do české sněmovny pod hlavičkou nové strany, ale v případě své výhry se svého mandátu vzdá ve prospěch kandidáta druhého v pořadí.

Proč tedy o něj míní usilovat, když jej nehodlá vykonávat? Proč chce získat pověření voličů a pak jej zahodit do koše? Jistěže, chce pomoci svým věhlasem straně a je natolik poctivý, aby věděl, že pracovat ve dvou tak náročných funkcích je zhola nemožné. Ale mnoho jiných poslanců dokazuje svým sezením na dvou i více židlích pravý opak! Možná to docela hezky vystihuje Železného charakter. To co vydává za hodné obdivu a následování, jsou jen utilitární gesta velmi chytrého manipulátora a podvodníka. Omlouvám se, pouze zdánlivého manipulátora a podvodníka. Nic nebylo dokázáno a platí presumpce neviny. Omlouvám se pane Železný, veřejně, zde a okamžitě.

Zapomněl jsem, nová strana se bude jmenovat Nezávislí demokraté… Nebo Evropští demokraté, nebo Unie svobody, nebo Občanská demokratická aliance, nebo jak se vlastně ten jepičí politický výkřik jmenuje???

2005-06-25T19:16:00.000+02:00

„EU není na kolenou“

To jsou slova lucemburského premiéra Jeana Cloud Junckera stojícího v čele vlády momentálně předsedající země EU. Tato slova pronesl na dalším z pravidelných summitů EU – USA ve Washingtonu. Představovala reakci na slova prezidenta Bushe, který vyjádřil, v souvislosti s nedávnými negativními referendy o evropské ústavě ve Francii a Nizozemí, potřebu USA mít nadále za partnera silnou a jednotnou Evropu, jako jednoho ze světových garantů svobody, demokracie a šíření bezpečnosti a prosperity. Juncker svým „Evropa není na kolenou“ nejspíše chtěl Bushe přesvědčit, že nemusí mít strach, že by ve svém světobjímajícím úsilí zůstal osamocen.

Juncker patří k velkým stoupencům EU a její hlubší integrace, zdá se však , že se mu jakož i dalším eurooptimistům klepou kolena. Není to ale nutné, i prezidentu Bushovi, při jeho státnické krátkozrakosti, či jeho poradců, je jasné, že pro Evropu není jiné cesty, než té nadále směřující k silné a jednotné Evropě. Právě takovou si Bush přeje a takovou představu Evropy podporuje. Důvod je jednoduchý, Bush potřebuje silnou Evropu, která by mu stála po boku jeho zahraničně-polickém tažení ve jménu demokracie a prosazování západních hodnot. Podporuje právě tu Evropu, která odlehčí americkému finančnímu zatížení způsobené vojenskými akcemi a americkými geopolitickými zájmy. Demokracie a svoboda, západní společenské hodnoty jsou jen zdůvodněním, nikoliv podstatou amerického úsilí ve světě.

Bush chápe slova silná Evropa jako dalšího světového hráče, který bude schopen sejmout značnou část amerického břemena jménem „světový policajt“. Je jasné, že USA už na tuto roli nestačí, přinejmenším nejsou ochotny nést tak velký díl odpovědnosti a následků za dění ve světě. Bushově administrativě přirozeně není po chuti silná evropská ekonomika, ale všem je jasné, že bez silné ekonomiky nemůže existovat ani silná politická Evropa. Potřeba USA mít vedle sebe „silnou Evropu“ je zřejmá i ve slábnoucích amerických námitkách proti vytvoření společných evropských ozbrojených sil mimo struktury NATO. V podstatě již mají charakter jen jakýchsi připomínek.

Amerika už nechce být světovým policajtem, je to totiž příliš vysilující. To je také důvod, proč USA naléhají na Japonsko, aby se zhostilo zodpovědnosti za světové dění úměrně své ekonomické a politické síle. Existuje však také možnost, že se americká snaha rozložit bezpečnostní rizika, zodpovědnost a záruky na více politických subjektů může obrátit proti svému původci. V dějinách nastala nejednou situace, kdy se ochránce jednoho regionu stal mluvčím a ostřím místních nálad proti partneru a ochránci pořádku v regionu jiném.

V případě Evropy si nemůžeme přát nic jiného, stejně jako prezident Bush, totiž silnou Evropu, ekonomicky, politicky i vojensky. Evropu nikoliv jako slepenec, konglomerát evropských států, nýbrž integrovaný celek složený z různých navzájem se obohacujících částí. Hospodářskou i politickou neživotaschopnost „slepenců“ jasně ukázala evropská první polovina dvacátého století. Už si nemůžeme dovolit žádné Dohody, Společnosti národů a spojenecké smlouvy bez odpovědnosti a závazků, jak by si to představoval například pan Klaus. Takové představy mají mastodontní charakter a jsou z praktického hlediska mrtvé a přežité.

2005-06-25T19:09:00.000+02:00

Obavy o Lukašenkovu demokracii

Hlas kritizující režim běloruského prezidenta Lukašenka se kupodivu ozval už i z Moskvy. Aby ale nebylo překvapení zase tak velké, znepokojení nad stavem společnosti svého západního souseda nebylo vyjádřeno z Kremlu nebo od samotného cara Putina, nýbrž bylo vysloveno Výborem pro lidská práva. Takto vyjádřené znepokojení je překvapující spíše proto, že členové zmíněného výboru jsou Putinem osobně jmenovaní poradci Kremlu ve věcech lidských práv. Jejich oficiálně vyjádřené obavy jsou na mínění Kremlu nezávislé, nicméně je známo, že veškerá vyjádření Výboru k zahraničně-politickým otázkám jsou vždy předem konzultovány s kremelským vládcem a jeho nejbližším okolím. Putin tak nejspíše prostřednictvím Výboru nepřímo a zatím jemně svého skorovazala varuje, že co je moc, to je moc.

Poradci ve svém dopise vyjadřují své „hluboké obavy z neblahého stavu lidských práv a svobod“ v Bělorusku. Kritizují pronásledování opozice, označují dokonce poslední volby za nedemokratické! Otázka je nasnadě, co tak najednou? Co se stalo, že si ruská oficiální místa sňala pásku z očí a nezastřeně pohlédla na Lukašenkův režim? Přesnější bude říci, že v Moskvě pásky na očích nenosí, jen se Kremlu Lukašenko jednoduše hodí do krámu. Ať si tam dělá, co chce, hlavně když dělá, co chceme i my.

Jenže Lukašenko už zachází příliš daleko i z hlediska Moskvy. Perzekuce jsou totiž namířeny i proti ruským občanům a ruské menšině v Bělorusku, to je tedy důvod, proč se nepřímo ozval i kremelský hlas, zatím jen naoko znepokojený. Je to pro Lukašenka varování, nebo jen vytváření si alibi pro budoucí vývoj, nebo dokonce moskevský zásah?

2005-06-25T18:50:00.000+02:00

Zas jeden den, den mezinárodní

S mezinárodními dny se v posledních letech roztrhl pytel. Na 26. června OSN vyhlásila Mezinárodní den proti zneužívání drog a nezákonnému obchodování s nimi. Osobně jsem v rozpacích, zda-li ho mám slavit, nebo mám být vážný vzhledem k při té příležitosti zveřejněným číslům svědčícím o rostoucí přítomnosti drog v životě lidském po celém světě. Oslavovat boj proti drogám, nebo právě naopak neslavit a začít bojovat? Jsem rozpolcen.

OSN nás varuje, že se jen po Evropě rozlézá marihuana, 5,3% evropské populace ji vyzkoušelo. Leckoho při tomto sdělení popadne smích, možná dokonce i ten typický pro „vyhulence“. Konzumace heroinu se prý vzmáhá především ve střední a východní Evropě, západní „trh“ je totiž již nasycen a stabilní. Žádné překvapení, drogy ztracenců a zoufalců je vždy více tam, kde se ve větší míře vyskytuje chudoba a beznadějná budoucnost. Ve výčtech by se dalo pokračovat, zajímavé a také typické je, že se ve výčtech nevyskytuje alkohol. Ale i to už je ohraná písnička, kulturně tolerovaná droga má speciální kolonku někde jinde.

OSN chce proti drogám bojovat zdravým životním stylem. „Vyhulenec“ by se asi začal po této informaci trhat smíchy. Zdravý životní styl? Co to je? Ano, co to je zdravý životní styl, existuje nějaká definice? Nejspíš je myšlen sport a zdravá výživa. Jenže sport a zdravá výživa jak je dnes prezentována představují spíše jen další formu závislosti a otroctví. „Nešlehnu si“, ale zato se uženu k smrti, jen nemít o něco více tuku a nedostat do sebe nadměrných pár kalorií. Navíc pro velké množství Afričanů například v Somálsku a nejen pro ně je sport a zdravá výživa nedosažitelným luxusem, ba naprosto nepředstavitelným.

Zdravý životní styl by měl být založen především na duševní harmonii, neboť ta je základem pro život bez závislostí a se zdravým tělem i myslí. Otázka zní: jak může dnešní člověk v naprosté většině takzvaného civilizovaného světa žít v harmonii se svým okolím a tím i se sebou samým? Odpověď zní, že nelze se ptát jak, protože žít v harmonii nemůže.

V tomto ohledu žádný celosvětový řízený projekt nepomůže, drogy se budou brát v chudobě jako útěk, v bohatství jako zábava. Pokud tedy jedinec nežije v harmonickém prostředí, to nelze jen tak zařídit, a pokud neexistuje návod na získání základu pro zdravý životní styl, nelze ani zdravý životní styl nabízet jako alternativu drogové závislosti, bezmoci, chudobě a hladu atd. Je to jen zástěrka pro jinou formu závislosti, jež je dnes vnímána pozitivně. Kdo ví, ale jak tomu bude za několik desetiletí.

2005-06-24T12:57:00.000+02:00

Za zdravější národ

Češi jsou podle mnohých národ simulantů, možná že je náš národ jen více náchylný k nemocem a zraněním než jiné. Ať už je pravda jakákoliv, ministr Škromach na setkání s investory pořádaném Sdružením pro zahraniční investice vyčíslil, že snížení celkové nemocnosti Čechů o jeden den by pro státní pokladně přineslo 1 miliardu Kč navíc. Každý den ukrojený z průměrné nemocnosti, která činí necelých 22 dní na každého českého maroda, může přispět k zalepení děr ve státním rozpočtu.

Škromach předestřel i záměr vlády zvýšit přísnost na ulejváky tím, že jejich kontroly přenechá na zaměstnavateli. Prvních 14 dní totiž budou nemocenské dávky vyplácet samotní zaměstnavatelé, až po té stát, a vláda nejspíše předpokládá, že si své finance dokáží pohlídat daleko lépe. Nu což, dozajista ubude firem, které vznikají jen proto, aby „zaměstnaly“ fiktivní marody a pobíraly tak za ně státní penízky. Firmy, v jejichž zájmu bude naopak co nejnižší „marodka“, si budou muset najmout nebo zřídit nějakého pohůnka či drába korzujícího po adresách ochořelých a kontrolujícího řádné přikrytí.

Stát bude mít starost o nemocného tedy až po 14 dnech, a navíc si vláda dala do ruky mnohem větší bič na podvodníky. Přistižení podvodníka nebo nemocného neposedy bude znamenat nejen zastavení nemocenských plateb, nýbrž také odebrání celé náhrady získané za již prostonanou dobu. A aby to nebylo málo, může být uložena i nemalá pokuta.

Tak, tak, klystýr, vypláchnout žaludek a chinin, já vás naučím vy bando simulantská! Ale aby se nám někteří nepoflakovali s požehnáním lékaře, boží, rozuměj státní, trest dopadne i na podvodného felčara vydávajícího neschopenky za protislužbu, nějaký ten grošík nebo ze starého kamarádství ze světové války. A tak, simulanti, hybaj do války, tedy dnes do práce, zadarmo vás erár živit nebude.

2005-06-24T12:50:00.000+02:00

Legitimizace severokorejského režimu

Hlava totalitní KLDR Kim Čong-il se v posledních rozhovorech s jihokorejským ministrem sjednocení (sic!) Čong Tong-jongovi vyjádřil pro jakýsi barterový obchod. Kim není sice obchodník, ale přesto navrhl, že by se KLDR vzdala všech svých raket krátkého i středního doletu (jiné ani nemá) výměnou za navázání standardních diplomatických vztahů s USA. Vypadá to jako velmi seriozní nabídka, která v podstatě nebude USA nic stát, natož jižní Koreu. Kim však ve skutečnosti chce legitimizaci svého režimu, a to už je jiná káva. Vypadá to, že se syn Kim Ir-sena opravdu strachuje o svou moc a postavení. Saddámův osud jej asi straší ve snách.

Kim se vůbec na schůzce s Čong Tong-jongem mohl přetrhnout ve své bůhví jak upřímné vstřícnosti. Jihokorejský ministr zvěstoval i ochotu Pchjongjangu pokračovat v šestistranných jednáních o jeho jaderném programu, a to opět výměnou za zdánlivě formální požadavky. USA by totiž musely KLDR respektovat jako „partnera“.Kim možná trpí komplexem méněcennosti, který se přidává k jeho strachu o svou moc. V tom případě je ovšem v čele KLDR psychopat, čemuž ale nasvědčují i jiné indicie a asi málokdo o této skutečnosti pochybuje. U psychopatů ale nelze věřit ničemu, ať jim z úst vypadne cokoliv. Pokud prý bude KLDR postavena v jednáních na roveň USA a bude mezinárodně zajištěna její bezpečnost, pak se Kim milostivě připojí ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní a dokonce povolí inspekce Mezinárodní agentury pro atomovou energii.

Jak je Kim šlechetný, až na malý nedostatek – je to vydírání, navíc jak již bylo řečeno, psychopatům se nadá věřit. Pokud se pan diktátor necítí bezpečně ani v době, kdy může ohrozit své sousedy včetně Japonska jadernými zbraněmi, jak by se mohl cítit bezpečně bez nástrojů, jimiž vydírá světové společenství? Totalitní režimy se nikdy dobrovolně nezbavují svých karet natož trumfů. To musíme mít na paměti. Kim se tváří vstřícně, není to poprvé, ani naposledy. Reálné činy však za jeho otevřeností jen tak lehce následovat nebudou.

2005-06-24T12:46:00.000+02:00

Pekelní andělé peklo na zemi nepřinesli

Česká policie se chystala na pekelné orgie na Džbánu. Motorkáři Hells Angels měli poprvé za svou historii sraz v českých zemích a slušní čeští lidičkové vystrašení ilegálními houseparties a legálními festivaly byli mediálně masírováni další vidinou pohromy v podobě agresivních a ozbrojených hrdlořezů na hřmících motocyklech. Česká policie obraz ještě přibarvila svým obstarožním obrněným transportérem před branou koupaliště Džbán.

Policie byla dokonce tak horlivá, že se jí svou preventivní činností podařilo „pekelníky“ odradit od plánované spanilé jízdy po naší matičce měst. Naštěstí, chudáci Pražané by se určitě vyděsili a spořádané město by se změnilo v ruiny a trosky. Dlužno dodat, že samotní andělé z pekla své mediální předzvěsti zůstali hodně dlužni. Žádné problémy s nimi totiž nebyly zaznamenány. Možná, že se chtěli opravdu jen na Džbánu vykoupat, pokecat, popít pivo, a pak předvést své železné oře v pražských ulicích. Česká policie však ví své, prevence je vždy lepší než následky. Kéž by byla naše policie takto předůsledná i v prevenci v jiných oblastech okruhu své činnosti, především pak předcházela řádění „pekelníků – zločinců“ ve vlastních řadách.

Pan prezident na dně, Trčala na vrcholu?

2005-06-23T23:25:00.000+02:00

Pan prezident rezignoval. Rozhodl se tak po výzvě pana premiéra, aby tuto možnost zvážil. Průšvihů měli jeho podřízení již nepočítavě a postupně naplňovali pohár osudu své hlavy. Pohár zřejmě asi ještě nepřetékal, ale hladina v něm už byla tak vysoká, že každé zachvění znamenalo šplouchání přes jeho okraj. Pan prezident zřejmě nechtěl čekat, až bude míra průšvihů kontinuálně přetékat ven z nádoby. Promiňte zapomněl jsem, pan prezident policejní, nikoliv ten hradní. To šplouchání má nejspíš na svědomí nějaký pan Radovan Krejčíř zvaný Prolezším.

To pro změnu primátor Prahy také šplouchal, vlastním tělem. Vltava byla ponořením primátorova těla jistě poctěna. Slovinský ultramaratonec Martin Stmel přeplaval Vltavu téměř od pramene až do Mělníka. A dostalo se jí pochvaly za její čistotu. Při proplouvání matičkou měst jej kousek cesty doprovodil právě pan primátor, proč by tam také jinak lezl, že? Zapózovali fotografům a Stmel už mocnými tempy mizel k Mělníku.

Za oceánem, který šplouchá sám od sebe a ze své přirozenosti, bude pan Killen pro změnu sedět. Bývalý člen Ku Klux Klanu a celoživotní rasista by za zorganizování vraždy tří agitátorů za rovnoprávnost černých obyvatel jihu USA mohl dostat až šedesát let žaláře. S největší pravděpodobností si je starý pán v plné míře neužije, ale i tak by za to málo, co si stihne vychutnat, měl poděkovat. Amerika však stále není demokratickou zemí, jak by si sama přála, protože rasistická vražda není pouhé zabití.

Tony Blair řeší jiný problém. Připravuje se na nadcházející půlroční předsednictví EU a podle jeho spolupracovníků si také piluje „historický“ projev, jež se bude nazývat „bruselský“. Takových už bylo, takže se studenti historie budou muset učit další položku v seznamu, nicméně to, co v něm bude požadovat, vpravdě historické bude – reformu EU. Přesněji řečeno hospodářskou reformu. Nezáleží ovšem až tak na Blairovi, jako na postojích Francie nebo například Polska, aby přestaly evropští zemědělci býti vyžírky evropského rozpočtu. Nuda to rozhodně nebude.

Nuda naopak provázela zprávu o stavu Slovenska pana prezidenta Gašparoviče. Bohužel si ji pan poslanec Mečiar nemohl vyslechnout, ale podle dalšího poslance pana Zsolt Komlósyho vlastně o nic nepřišel, když odešel z jednací síně. Byla to tiž taková nuda, že lze vyvodit pouze jediný závěr – stav Slovenské republiky je příznivý. Přejme našim sousedům hodně příznivého a málo nudy.

Dobrodruh Trčala nudný rozhodně není a sám se nenudí. U dobrodruha je slovo nuda jaksi nepatřičné. A tak nelenil a zlezl Mt. Everest. Ale ouha, na černo, a to se nesmí, to je bezohlednost. Protože se však nikdy nenudí, zjistí, že na nejvyšší hoře světa stanul legálně a českým horolezcům nezpůsobil ostudu ani problémy. Splnil si svůj sen, nikomu neublížil, nemusí se nikomu omlouvat, jak měl původně v úmyslu. Dokonce i čínskou vládu by odprosil. Jen ty fotografie ze střechy světa bude muset někdo kvalifikovaně prohlédnout, aby byla jeho radost nefalšovaná a mediální sláva nezpochybnitelná. Dobrodruh Trčala byl možná na vrcholu, pan prezident je možná na dně. Ale není všem dnům konec.

E-mailový svatý

2005-06-23T18:15:00.000+02:00

Víte, že stačí být mediálně populární a váš vlastní zaměstnavatel vás postaví na piedestal? Dokonce vyzve všechny vaše příznivce a fanoušky, aby vaši výjimečnost dosvědčili, což vyloučí jakékoliv pochybnosti, bez ohledu na vaše zásluhy a faktické výsledky. To je však maličkost, protože pokud vás alespoň dva lidé nekriticky milovali, vymyslí vám i zázračný skutek.

Katolická církev vyhlásila novou reality show, i když ne tak zcela z vlastního popudu. Podlehla převelikému tlaku fanklubů populární hvězdy mediálního showbusinessu, pardon papeže Jana Pavla II. Vyhlásila celosvětový e-mailový sběr důkazů o jeho zázračných skutcích. Podmínkou k prohlášení za svatého jsou dva prokazatelné zázraky spojené s osobou každého kandidáta. Nemusíme se obávat, že v případě Karola Wojtyly budou pouze dva. Katolická církev vždy čeká přinejmenším pět let, než vůbec začne uvažovat o zahájení procesu blahořečení, který blahoslavení předchází. Popularity polského papeže je však i po smrti tak velká, nebo snad ještě větší, že byla učiněna výjimka.

Díky tomu, můžeme být na vlastní oči svědky výroby katolické modly na základě veřejné objednávky. Není to žádná novinka, katolická církev svaté vyráběla podobným způsobem po staletí. Je to přímo nutnost, neboť každou firmu je třeba prezentovat těmi nejlepšími, a nejen katolická církev je má ve svých svatých. Potíž je v tom, že konstrukce zázraků kandidátů na svatořečení byla jednodušší, neboť jejich život nebyl nijak důkladně mapován moderními médii. Bez moderních médií se vytvářely legendy na základě písemných pramenů starých často i několik desítek nebo stovek let nebo na základě ústních svědectví těch, kteří neváhali podstoupit namáhavou a nebezpečnou cestu do Říma. Legendy patří ke kulturní tradici a jsou tak i vnímány.

V případě Jana Pavla II jsme však svědky neuvěřitelné reality show, která naprosto zesměšňuje tradiční hodnoty katolické církve a jejího institutu. Katolická církev propadla duchu doby a je „papežštější než papež“. Snaží se být moderní a jít s duchem doby, ale zapomněla na slova klasika: „Moudří kráčejí klidným a rozvážným krokem a blázni kolem nic tančí dobové tance.“ Církev usiluje o to stát se jen další součástí zábavního průmyslu a její obal se vyprazdňuje. Víra není show.

Je opravdu komické, že papež, který se stal hlavou katolíků především z politického kalkulu – narušit celistvost sovětského impéria a využít polského nacionalismu a silného katolicismu v době nastávající krize – který byl navíc považován za dostatečně nevýrazného a svým okolím manipulovatelného, se zcela jistě stane v rekordně krátkém čase svatým. Co na tom, že svou pověst nevýrazného a manipulovatelného klerika nenaplnil, že naopak mnohé překvapil, jeho faktické zásluhy se však nijak nevymykají papežskému průměru, až na množství vykonaných cest.
Lid si to žádá, lid to dostane, lid se totiž chce bavit, lid na to také má. Církev je tu pro lid a její význam roste s počtem příznivců. Rovnice obliba = význam = vliv = moc funguje vždy. Oblíbence vyhlásíme svatým a televizní, promiňte církevní sledovanost vzroste. Nějak ten úpadek víry ve věci církevní; nikoliv duchovní – ten nás nezajímá; zastavit musíme. Jdu vymýšlet, co zázračného v mém životě bývalý a odvolaný velvyslanec Boží vykonal. E-mail už mám založený.

Tokio a velryby

2005-06-23T15:57:00.000+02:00

Tento týden probíhá v jihokorejském Ulsanu summit Mezinárodní velrybářské komise a jeho průběh zatím pro největší tvory na zemi vypadá tak, že mohou být relativně klidní. Jejich zabíjení „pro vědecké účely“ bude pokračovat, ale ve stejných mezích jako doposud. Organizace vyhlásila moratorium na komerční lov velryb v roce 1986 a úspěšně odolává poklusům o jeho zvrácení dodnes. Nemá to však lehké, neboť Tokiu je kvóta 400 kusů obrovských mrtvol málo. Dokáže totiž „využít“ a zpracovat přinejmenším dvojnásobek.

Tokio je tradiční nepřítel kytovců a moratorium obchází vynucenou výjimkou, jež se nazývá „lov pro vědecké účely“. „Vědecky“ velmi aktivní je na tomto poli i Island a Norsko. Nejde jen o tyto státy, avšak zdá se, že právě v Tokiu, Oslu a Reykjavíku věda schází na úbytě, a už jednou stanovené kvóty zabitých velryb nestačí. Tokio se tento týden nejprve snažilo bezelstně navrhnout, aby hlasování o rozhodnutích komise probíhalo tajně, a nikoliv veřejně jako doposud.

Důvod je jednoduchý, za rouškou se vždycky dá nějaký politický obchod nebo hospodářský úplateček snadněji skrýt. Tokio nemá dostatečnou podporu pro své záměry, a tak by takovýto způsob rozhodování skýtal naději někoho alespoň pro jednou uplatit. Co je například takové České republice po velrybách! Tokio se nevzdalo a po prvním neúspěchu navrhlo rovnou moratorium na lov kytovců zrušit. A nebylo to poprvé a nebude to naposledy, naštěstí však jeho návrh opět nebyl přijat a doufejme, že „ne“ nezaznělo naposledy.

Je trochu s podivem, že země jako je Japonsko, lpí na něčem tak, chce se říct barbarském, jako je lov velryb. Japonská ekonomika je jedna z nejvýkonnějších a největších ve světě a je tady zarážející jeho snaha obnovit komerční lov velryb. Nechce se věřit, že by to bylo ekonomicky natolik výhodné při schopnostech Japonců v jiných oblastech. Spíš se zdá, že se Japonci jen velmi neradi vzdávají svých tradic a zvyků.
U Islandu lze podobné úsilí chápat, pokud bychom ovšem byly v době například před čtyřiceti roky. Island, stejně jako Norsko, díky své geografické poloze nemají zdrojů nadbytek a zároveň nejsou průmyslovými velmocemi. Ovšem dnes již alternativní ekonomickými zdroji obě země disponují, nelze je označit za chudé státy. Důvodů pro lov velryb si však jsou schopné najít několik. Je chvályhodné, že ostatní země je neshledávají dostatečnými.

Chci byt chudý, neboť nebudu líný a blbý

2005-06-22T17:03:00.000+02:00

Pan prezident je velmi moudrý muž, skoro jako Barunčina babička. Jeho brilantní výroky a rady spoluobčanům začínají být vyhlášené. Při své návštěvě Ústavu experimentální medicíny a Mikrobiologického ústavu v pražské Krči členům Akademie věd doporučil aby se snažili co nejvíce zůstat chudí, protože peníze a bohatství svádí k zahálce a ubíjí myšlení!!!! Být zahálčivý a hloupý není pro vědce zrovna žádoucí, a pan prezident přesně ví, jaký je nejlepší stimul pro českou vědu. Správný vědec je poustevník, v roztrhaných šatech s jednou tužkou v ruce, navýsost skromný a nenáročný, ale s fenomenálními znalostmi, mimořádně výkonný a užitečný pro společnost. Jednoduše řečeno dojná kráva s minimálními vstupy.

Už delší dobu mám pocit, jestli nám pan prezident jaksi neuniká mimo realitu, jestli se třeba na tom velkém hradě na kopci necítí osamělý. Nepronásledují ho noční můry nebo má jiné problémy, že občas na veřejnosti mluví sám se sebou, i když to vypadá, že mluví na lidi ve svém okolí? Samomluva není nebezpečná, dokonce může i pomáhat, ale pokud ji člověk provozuje se zvyšující se frekvencí a délkou, a navíc před svědky, kteří ji mohou interpretovat jako komunikované sdělení, pak je to napováženou.

Není přece možné, aby pan prezident při smyslech a při plném vědomí tvrdil, že česká věda nepotřebuje finance, že je na tom vlastně velmi dobře a že nedostatečné poměry ji jdou k duhu. Pan Klaus je také chudý, nebo má peníze a bohatství? Jistě nezpochybňuje, že naši vědci jsou pilní a výkonní, neboť jejich neblahé pracovní podmínky reflektuje. Sám sebe zcela jistě také považuje za pilného a výkonného a pro společnost užitečného. A chodí se tedy pan Klaus po své práci pást, jak to moudře poradil akademikům?

Dostává zcela jistě zasloužené a nemalé finanční prostředky, jeho pracoviště je také přinejmenším dostatečně financované, je tedy pan Klaus líný a dostatek mu podvazuje mysl? To zcela určitě ne, jak by sám podotkl. Proč je tedy přesvědčen, pokud to opravdu není bezmyšlenková samomluva, že české vědě prospívá nedostatek a že špičkových výkonů a výsledků může dosahovat s nedostatečnými finančními prostředky, zázemím a v nejistotě?
Nebo byl pan prezident opět špatně pochopen? Vždyť vzápětí dodal, že se situace české vědy zlepší, až bude na ni stát přidávat peníze v rychlejším tempu něž je růst HDP. Znamená to tedy, že česká věda není v dobrém stavu, a přesto je to pro ni prospěšné? Možná ano.

Za rok bude méně aut na českých silnicích

2005-06-22T16:04:00.000+02:00

Naše blahoslavená dolní komora pomazaných poslanců pro jednou schválila něco opravdu užitečného. Po dlouhých tahanicích, strkanicích, politických kopancích a pohlavcích schválila novelu silničního zákona a zavedla institut tzv. bodovacího systému. Přestože cesta k novele byla dosti nudnou a hlavně dlouhou fraškou, musíme zatleskat. Sice ještě není všem dnům konec, neboť novému dolnosněmovnímu výtvoru musí požehnat ještě horní komora ještě více pomazaných senátorů, ale především hlava nejpomazanější sedící na starobylém hradě Pražském zděděném po předcích, ale zdá se, že fraška snad dostane šťastný a smysluplný konec.

Tolerance dvanácti bodíků je hezky tuctová, ani moc velkorysá, ani příliš přísná. Ale aby to nebylo tak jednoduché, za každý silniční „kiks“ přibude dotyčnému viníkovi různý počet černých puntíků - nebo jakou barvu vlastně budou mít? – podle závažnosti. I to je velmi pozitivní zjištění, neboť si žádný pirát silnic nemůže myslet, že dvanáct „kousků“ hned tak nedá, a tudíž může být v pohodě.

Poslanci dokonce do novely přibalili i motivační bonus a naznačili tak, že nelámou nad našim řidičským uměním hůl a že i hříšníkům se má odpouštět. Pokud totiž bude řidič se „záznamem“ celý rok sekat dobrotu, dva černé puntíky mu z knihy hříchů ubudou. Pokud bude vzorný další rok, zmizí další dva puntíky a pokud bude vůbec moc hodný i rok následující, jeho kniha hříchů bude opět čistá jako lilium. To je od pánů poslanců velmi sympatické.
Někteří škarohlídi během celé, výše zmínění frašky varovali, že na českých silnicích za chvíli nebudou jezdit žádné automobily, neboť budeme všichni tuctový! Bonus za dobré chování tuto možnost do značné míry eliminoval, možná ke škodě věci. Přesto si myslím, že za rok, kdy by mohla novela vstoupit v platnost, nastane období, kdy bude na českých silnicích počet dvou až několikakolových plechových výtvorů klesat. Pokles nebude dramatický, ale pokud bude zapříčiněn alespoň vyhubením jejich nejbezohlednějších kočích, bude na světe zase o něco veseleji.

Záhada se nekoná, Cosmos 1 nevolá!

2005-06-22T15:16:00.000+02:00

Tapetář jsem a tapetováním jsem byl s požehnáním pověřen:-))) Horší je, že nám Cosmos 1 z vesmíru nepípá, jako to dělal Sputnik 1, onen první trabant Země. Asi se už nedožiju vyhlídkových letů do kosmu. Je mi z toho smutno...

Záhada vyřešena jen napůl

2005-06-22T14:19:00.000+02:00

Nemám nejmenší ponětí, kdo je Danny Polotovski, ale je mi úplně jasný, co je zač. Tapetář! Takovýho mít na svým blogu, radši to zavřu a přestěhuju někam jinam. ;) Ba ne, přeju hodně sil!!

Tohle je už hodně mrtvej blog, co? Jaká že to byla ta úmrtnost?? Už mi to vrtá hlavou celkem dlouho.

Volá Cosmos 1!

2005-06-21T23:55:00.000+02:00

Právě, když vznikají tyto řádky, vydává se do vesmíru z pozemských podmořských hlubin Cosmos 1. Na oběžnou dráhu kolem Země ve výšce 832 km jej vynáší ruská raketa Volna startující z ruské jaderné ponorky někde v Barentsově moři. Místo smrtícího nákladu tentokrát nese „sluneční plachetnici“.

Cosmos 1 je přelomovým projektem, i když druhým svého druhu. První před několika lety skončil fiaskem, a tak se všechny naděje americké Planetární společnosti a jejich ruských kolegů z Lavočkinovy konstrukční kanceláře upínají ke Cosmosu 1. Je to totiž projekt čistě soukromý, financovaný s příspěvků členů Planetární společnosti a jejich sympatizantů. Tato skutečnost není oním přelomem, byli jsme nedávno svědky úspěchu projektu Space Ship One, nicméně soukromé vesmírné aktivity jsou stále ještě popelkou.

Přelomovým je díky svému pohonu, neboť odhodil okovy chemickými sloučeninami poháněných motorů, které jsou jednak obrovské a jednak velmi nákladné. Koncept sluneční plachetnice je příslibem do budoucnosti a opravdovou předzvěstí toho, že smělé vize Clarkovy Vesmírné odysei a jiných sci-fi příběhů mohou být realitou. Autoři sci-fi sice jistě čekali, že třeba zrovna 21. června roku 2005 poletí do kosmu další z řady meziplanetárních, nebo dokonce mezihvězdných výprav.

Po oběžné dráze kolem Země se však bude prohánět pouze relativně malý prototyp kosmické lodi urychlované fotony opírajícími se do osmi velkých trojúhelníkových plachet. Ale i tak je to velmi vzrušující a napínavé. Vždyť prý má za svou měsíční kariéru dosáhnou rychlosti až 100 000km/h! Je jen škoda, že jsou dnes „skoky“ do okolí naší planety pro média tak nezajímavé. Bohužel rutina je rutina a můžeme jen závidět pamětníkům šedesátých let.

Ale i nám svítá naděje. Lety k Marsu a k Měsíci dostávají reálný základ, vedle USA, Ruska a Evropy se do vesmírných aktivit zapojila i Čína. Navíc se snad dočkáme demonopolizace dobývání vesmíru státními agenturami a třeba za padesát let se budeme vydávat do kosmu na vyhlídkové lety. Zase bude vzrůšo a asi i více mimozemšťanů na Zemi.

Komunista premiérem

2005-06-21T16:21:00.000+02:00

Miloslav Ransdorf je výjimečný komunista. Na české poměry určitě. Je vzdělaný, výborný rétor, a dokonce kritik své vlastní strany. Avšak stále je to komunista. A to je dobře, protože jej můžeme mít stále na očích. Sice se nyní „uklidil“ do Bruselu, ale ještě před odchodem nás varoval, že se vrátí…silnější. Občas však z Bruselu vyšle nějaké poselství, či vzkaz, jako ve svém posledním rozhlasovém interview.

Pan Ransdorf nám zvěstuje, že jednou bude premiérem opět komunista. Bude to dokonce kvalitní premiér v čele kvalitní vlády. Měl nejspíš na mysli kvalitní komunistickou vládu, nicméně maličko připustil možnost koalice. Chtělo by se říct, že se ten člověk zbláznil, nebo je to nenapravitelný optimista a naivka. Pan Ransdorf se však jeví jako člověk realistický a bystrý, když přirovnává českou politiku k „úderu pěstí mezi oči“, a především když se „bojí o demokracii v naší zemi, kde lidé ztrácejí důvěru jít k volbám“.

To je totiž přesně to, co může jeho soudruhům velmi pomoci. Komunisté mají stabilní voličskou základnu a Ransdorfův odhad 22 až 30 procent voličských hlasů po „změně orientace strany“ je více než sebevědomý. Máme se bát nebo smát, pane Ransdorf? Má být podle vás změna orientace komunistické strany varováním nebo příslibem? Odpověď je z vašich úst je zbytečná. I kdyby byla příslibem, tak pouze a jen pro „vyvolené“, nikoliv pro českou demokratickou společnost.

Nelze věřit, že se komunistická strana opět nedopustí „instrumentálního vztahu k právu“, které trvalo jen na konci čtyřicátých a počátkem padesátých let, jak pan Ransdorf tvrdí. „Instrumentální vztah k právu“ měla komunistická strana od svého počátku a nikdy se ho nezbavila a nezbaví. Tato skutečnost je stejně potěšující, jako je potěšující příslušnost pana Ransdorfa ke komunistické straně, jako je potěšující nezměněný název jeho strany, neboť jsou díky tomu stále na očích.

Teroristé vítězí

2005-06-21T15:36:00.000+02:00

Díky studii Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru jsem se dozvěděl, že jen za minulý rok jsem dal 162 dolarů na celosvětové zbrojení. Z údajů bylo možné vyčíst, že všichni zbrojíme skoro stejně, jako když v polovině osmdesátých let dvě velmoci studené války pořádaly nejdivočejší dostihy ve zbrojení. Pravda, zaostáváme za studenoválečnickým tempem výroby zbraní ještě o nějakých šest procent, ale to jistě brzy doženeme. Co se stalo, že po pádu totalitních hrozeb se znovu bojíme o svou bezpečnost?

Francis Fukuyuma už v roce 1992 napsal, že jsme na „konci dějin“, protože nástup liberální demokracie v celém světě je nezastavitelný. Samuel Hantington mu oponoval svým „střetem civilizací“, nicméně podle výše zmíněné studie bylo v minulém roce zaznamenáno pouze 19 „větších“ konfliktů. Všechny měly jen lokální dosah, tedy nebyly důvodem k celosvětovému zbrojení. Liberální demokracie vítěznou cestu světem nenastoupila, pokud ano, tak velmi nenápadně a velmi pomalu, a civilizace spolu neválčí, a ani to nemají zatím v úmyslu. Tak proč oněch 1,035 biliónů dolarů v tancích, letadlech, vojáčcích, brněních atd.?

Dá se namítnout, že je to přece jasné! Jsme ve válce s terorismem! Jedenácté září bylo napadení a nyní probíhá protiútok na všech myslitelných frontách. Terorismus je horší něž celá Varšavská smlouva, není totiž viditelný, jeho síly nejsou spočítatelné, nelze předvídat, kde opět udeří. I přesto všechno to jasné není. Prapříčinou dnešních i studenoválečných zbrojních dostihů je strach. Sovětský svaz měl strach z americké technologické a strategické převahy, Spojené státy měly strach ze sovětské konveční převahy, obě velmoci měly strach z nevypočitatelnosti toho druhého. To mělo za následek, že se hrozba druhé strany přeháněla, buď v zájmu zbrojních lobby nebo prostě proto, že chyběly informace o skutečné síle protivníka. Vždy je totiž lepší mít nějakou rezervu, než být nepřipravený a bez rezerv.

Je lhostejné, jestli je terorismus neviditelná armáda, nevyzpytatelná, všudypřítomná nebo nebezpečná. Podstatou dnešního zbrojního šílenství je strach z jeho MOŽNÉ síly. Tento strach slouží zbrojním lobby, kterým po pádu železné opony a při stále se zvyšujících cenách zbrojních výrobků klesají obchodní zisky. Ale zbrojní lobby nejsou nejdůležitější. Strach z terorismu je totiž totožný se strachem bohatého světa, který pociťuje vůči emancipačním snahám světa chudého. Afričan vynakládá na svou „obranu“ 18 dolarů na hlavu, Američan 1435 dolarů.

Máme zde i další zdroj strachu - západní mediální konglomeráty, které musejí vydělávat. Pokud kauzy nejsou, vyrábí se. Terorismus je úžasná zásobárna mediálních sdělení, a tak se obraz nepřítele nafukuje a nafukuje. A strach roste, terorista sílí, aniž má reálnou moc zasadit smrtelný nebo destabilizující úder svému po zuby ozbrojenému nepříteli. Ale teroristovi ani tak nejde o to, aby nepřítele porazil, ale aby mu nahnal strach, a především aby ho začal brát vážně. Terorismus je nástrojem chudých, kteří chtějí prosadit své postoje a zájmy, ale při tom nedisponují reálnou politickou a finanční mocí.

Válka proti terorismu je nonsensem. Terorismu lze předcházet, nikoliv s ním bojovat. Vojenská tažení, ano jen tak se dají nazvat, v Iráku a Afghánistánu nebyla válkami proti terorismu, byly to vojenské útoky proti režimům, jež ohrožovaly své okolí, potencionálně v příznivém čase mohly ohrozit i daleko větší regiony. Navíc poskytovaly podporu vůdčím teroristům, ale hlavně používaly své obyvatele jako rukojmí. Něco takového se v civilizovaném světě nesmí trpět, bohužel tyto režimy se dobrovolně nevzdají.

Současně je však prezentace těchto akcí jako války proti terorismu varující. O to více, že ve jménu hesel o boji proti terorismu dochází k omezování občanských svobod a veřejného života vůbec, jako je tomu například v Rusku, Spojených státech, ale i jinde. A lidé tuto skutečnost přijímají jako holý fakt, dokonce jej podporují a schvalují! Teroristé tedy, jak se zdá, vítězí, přestože závody ve zbrojení suverénně prohrávají.

Firma roku

2005-06-21T01:21:00.000+02:00

Škoda Auto je stále dominantním hospodářským subjektem české ekonomiky. Potvrdilo to její opětovné vítězství v žebříčku nejvýznamnějších tuzemských firem Czech Top 100 za rok 2004. Tržby Škody Auto se pohybují kolem 153 miliard korun, první desítka firem pak vytvořila zisk rovnající se 8% domácího produktu. Jsou to čísla, která běžný smrtelník jen těžko obsáhne svým rozumem a může mít pocit, že naše nejvýznamnější firmy už mohou směle soutěžit se svými konkurenty ze západní Evropy. S takovými úspěchy naše hospodářství jistě již brzy dostihne evropský průměr.

Průměr dostihne zcela jistě, ale brzy to nebude. Zisky a obrat boudou i nadále růst, i zvyšování výkonnosti ekonomiky může být rychlejší než v západních částech našeho evropského domova, ale stále to bude jen podprůměr evropského standardu. Pokud chce české hospodářství Evropu a vyspělý svět dostihnout a stát se alespoň průměrem, musí se v něm už nyní pohybovat firmy vysoce nadprůměrné a významné. A nesmí jich být málo. Bohužel, jak sám předseda sdružení Czech Top 100 podotkl, žebříček neprezentuje firmy nejlepší, ale firmy nejvýznamnější!

Vezměme si za příklad firmu roku – Škodu Auto – tahouna české ekonomiky. Má obrovské zisky, je jednou z největších firem u nás, sponzoruje kdejakou sportovní a společenskou událost, je o ní slyšet, je ji viditelná. Ale o co jde především? Vyrábí automobily. Mluvčí Škody Jaroslav Černý prohlásil při příležitosti vyhlášení výsledků zmiňovaného žebříčku: „Základem našeho úspěchu je image značky, tento image se stále zlepšuje“. Většina motoristů a v neposlední řadě fanoušků motoristického sportu se shovívavě pousměje.

Image firmy by měly vytvářet její výrobky a také, v neposlední řadě, firemní aktivity ve špičkových oblastech svého oboru. Automobily značky Škoda se u nás kupují v tak velkém množství prostě proto, že je to domácí produkt za přijatelnou cenu, s německou technologií, levnými náhradními díly a všude dostupným servisem. To jsou hlavní argumenty. Nemluví se o vynikající kvalitě, spolehlivosti, výkonech nebo výjimečnosti ani u nás, natož ve světě. V zahraničí je škoda „levný volkswagen“.

Výrobky Škody Auto nemají tedy bůhvíjaký image, ba co víc, nejnápadnějším ukazatelem průměrnosti až podprůměrnosti naší nejvýznamnější firmy je její působení ve vrcholové oblasti svého oboru představované programem Fabia WRC. Vzpomeňme si, kdy naposledy jsme měli možnost vidět reklamní spot, či inzerát na výrobky škodovky poukazující na jejich úspěchy v nejprestižnějším motoristickém odvětví, kterého se firma účastní? Budeme vzpomínat velmi dlouho, pokud si vůbec vzpomeneme.

Úspěchy projektu Škoda Fabia WRC v mistrovství světa v rallye se totiž za tři roky jejího trvání nedostavily. A to automobilka hrdě vyhlašovala, že v roce 2005 chce útočit na titul mistra světa! Je tomu však naopak, výsledky jsou horší než s předchůdkyní – Octavií WRC – ovšem ani ty, až na jednu světlou výjimku, nejsou hodny zaznamenání. Škoda je v letošní sezóně z šesti továrních týmu beznadějně na šestém místě, a to se ziskem pouhých osmi bodů. Předposlední mitsubishi má bodů třicet, vedoucí citroën sedmdesát dva! Škoda zaostává technologicky už od počátku celého svého programu WRC v roce 1999, ale ani po personální a manažérské stránce to není o nic lepší.

Vedení vyměnilo hlavu Škody Motorsportu a sním většinu členů elitního oddělení firmy, většinový český element nahradil německý. Ovšem výsledky jsou ještě horší. Škoda není schopná vytvořit konkurenceschopný speciál, není však schopná ani manažersky svůj program v rámci celého Volkswagen Group zajistit. Neúspěchy jsou sváděny na nedostatečný rozpočet, přitom management je právě od toho, aby dokázal zajistit odpovídající množství financí. Další kapitolou je angažování jediného významného německého pilota na post jedničky týmu, který je však již dávno za svým zenitem, a ani v dobách největší slávy nepatřil ke světové špičce. Každá firma se snaží samu sebe reprezentovat svým nejlepším výtvorem. U Škody je tomu tak, že její nejprestižnější výtvor je zároveň její ostudou.

Pokud nejvýznamnější firma v našem státě není schopná konkurovat svým rivalům v oblasti špičkových technologiích a managementu, pak to něco vypovídá i o české ekonomice jako celku. Naše firmy jsou schopné nabízet evropský standard, pokud je ovšem přivezen odjinud. To však není cesta, jak dosáhnout úrovně starých členů Evropské unie. Nestačí mít jen špičkové fotbalisty, hokejisty a pivo. Už proto ne, že i naši fotbalisté a hokejisté se stali špičkovými, až když odešli do zahraničí a tam byli do špičkové úrovně „dopracováni“.

A pivo? To máme špičkové především díky tradici. Tu se ani komunistům nepodařilo zničit. Je tristní zjištění, že naše nejvýznamnější firmy nejsou zároveň i nejlepšími. Až bude vyhlášen žebříček nejlepších českých firem, které budou zároveň nejvýznamnější, pak bude mít cenu podobný žebříček vůbec sestavovat, a pak si budeme moci říci, že jsme hospodářsky přinejmenším průměrem Evropy.

Idiot hudby a superstar

2005-06-20T16:39:00.000+02:00

Ve všech celostátních denících se objevila zpráva o velmi důležité, snad dokonce nejzásadnější události minulého týdne. Karel Gott a Helenka Vondráčková roztleskali slavnou newyorskou Carnegie Hall. Co na tom, že sál byl podle samotných pořadatelů zaplněn sotva z poloviny; zlí jazykové tvrdí, že z jedné třetiny. Byl to totiž opravdový „success“. Ikony československé komunistické popmusic podaly opravdu excelentní výkon a směsicí svých hitů, muzikálových melodií a lidových písní rozehřály nejedno srdce českého a slovenského krajana. Ba dokonce, jejich vystoupení mělo vpravdě mezinárodní dosah, neboť estrádě přihlíželi i polští emigranti a přistěhovalci, a také členové Gottových fanklubů z Německa, Rakouska, Belgie a Nizozemí, jak se sám „mistr“ pochlubil.

Paradoxem měla být i účast někdejšího emigranta ze své socialistické vlasti Waldemara Matušky, ten však, bohužel, onemocněl a nemohl se vystoupení zúčastnit. Proč paradoxem? Ano, námitka je na místě, neboť paradoxem je již samotný koncert kulturních pilířů socialismu v Československu, jenž pomáhaly komunistický režim fixovat, pro emigranty, které vesměs do USA vyhnal tentýž režim. Matuška byl po své emigraci nejednou pranýřován jako nepřítel socialismu a zaprodanec, Gott a Vondráčková naopak reprezentovali výkladní skříň české populární hudby. Dohromady se tyto protipóly měly sejít na jednom jevišti.

To by nebylo nic zvláštního, podobná situace již nastala na českých pódiích nesčetněkrát. V našich krajích je běžné, že tito „betonáři socialismu“ jsou stále na špičkách českých hitparád a těší se velké popularitě. Laxnost s jakou pohlížíme na minulost svou i těchto celebrit byla často v krajanských kruzích předmětem kritiky, a to oprávněné! Co se však stalo, že krajané, i když ne v zrovna hojném počtu těmto „vyslancům“ české kultury tleskají? Bylo to už druhé vystoupení této dvojíce pro krajany ve slavné newyorské síni, první bylo teprve před pěti lety, pro jistotu. Ke ztrátě paměti by už za deset let mohlo dojít, což teprve za patnáct, postupem času už to bude jen lepší, pokud věk dovolí.

Ptáte se kde je superstar z titulku? Právě zde. Soutěž na výrobu nových českých a hlavně mladých celebrit je velmi úspěšná. Podezřívám organizátory této akce, že už těžce snášejí vládu gerontokracie v naší popmusic, a proto se směle vrhli do produkce náhrad. Po kulturním a estetickém přínosu se nemožno pídit, o to také vůbec přece nejde. Jde především o zábavu. Zaplať pánbůh za ni, bavit se je v pořádku, ale ne společně s kreaturami, které jsou pupeční šňůrou spojeny se společenskými poměry před listopadem 1989.

Slova o tom, že se každý musel nějak živit, jsou sama o sobě zrůdnou výmluvou, u lidí typu Gotta, jsou jen nejsprostším výsměchem všem lidem, kteří proti komunismu bojovali a kteří v tomto boji mnohé obětovali. Snad nové superstar už konečně vystrnadí zašpiněné ikony starého náboženství a budou čistými, i když jen šmuky české kultury. Klíma kdysi řekl, že v této zemi nastanou normální poměry, až odejde prezident zapomnění a idiot hudby. Prezident zapomnění odešel už před patnácti lety, idiot stále křepčí… Jak ještě dlouho?

Blair a Chirac – tradice nebo výměna rolí?

2005-06-20T14:11:00.000+02:00

Po francouzském a nizozemském „ne“ evropské ústavě je tu další evropský problém – neschválení nového rozpočtu EU. Jestliže zavržení evropské ústavy podle velké části politiků i médií znamená krizi EU, pak neschválený rozpočet je nejspíš jejím prohloubením. Je ale také možné to, že „ne“ francouzských voličů ústavě je jen pomsta panu Chirakovi za jeho velmi přesvědčivou domácí politiku. Nelze totiž přehlédnout „blbou náladu“ francouzské veřejnosti ze stagnace ekonomiky k níž se ještě přidala opožděná kocovina z rozšíření EU. Stejná situace je i v Nizozemí, ale i v jiných zemích. V Německu se voliči nemohli „vyřádit“ na ústavě, zcela jistě si ale zpraví chuť na podzim v domácích volbách.

„Blbá nálada“ západoevropanů se přenesla i na jejich politické reprezentanty. Jsou vyděšení ze svých domácích neúspěchů i s rekcí veřejnosti, a tak jednají standardně. Tak, jak se na politika sluší, totiž v prvé řadě se snaží opět získat sympatie veřejnosti vůči své osobě. Jak se to dělá? Velmi jednoduše, je nutné se voličům zalíbit. Mnozí si totiž uvědomili, že se v procesu evropské integrace pohybovali krok před veřejným míněním, a to se v politice vyplácí jen zřídkakdy. Tím, že se lídři v Bruselu nedohodli, jen dali najevo, že se na Evropu prozatím pozapomene a nebude se jí moc dráždit. Snad bude voličům stačit, že je EU v krizi, uspokojí je to a za čas se bude moci opět v její výstavbě pokračovat . Zatím se však „blbá nálada“ šíří po Evropě.

Prezident Chirac je přesně v pozici, na něhož se přenesla „blbá nálada“ jeho spoluobčanů. Tradiční optimista a zastánce evropských struktur najednou mluví o krizi a dokonce nahlas mluví o zastavení rozšiřování. Přitom za branami čeká největší francouzský favorit – Rumunsko. Chirac jednoduše využívá klasickou mocenskou poučku politiků v krizi. Pokud se doma nedaří, je nutné obrátit pozornost veřejnosti na problémy v zahraničí, v tomto případě EU.

Chirac doma po neúspěšném referendu pouze zahrál šachovou frašku na vládních postech, ale neuvědomil si, že ony zahraniční problémy už zahraničními dávno nejsou. Přestože Francouzi nyní šponují svou nacionalistickou strunu, problémy Evropské unie stále chápou jako svoje vlastní. Podle Chiraka je zahraniční problém britský egoismus. Pokud je to pravda, pak není osamocený. Není „zahraničním“ problémem, tedy problémem EU, i francouzský egoismus? Vždyť jak jinak by dala nazvat neústupná obhajoba neefektivní zemědělské politiky, níž tak nehorázným způsobem profitují francouzští zemědělci?

Tony Blair svým vystupováním na Bruselském summitu podle některých opět jen zahrál tradiční britskou roli, která prozrazuje britské „upřímné evropanství“. Britové jsem proevpropští, jen když je to ekonomický výhodné nebo když jsou zatlačeni do kouta. Pokud se ale naskytne manévrovací prostor, britský koník se vzepře na zadní a dělá problémy. Z této role vypadla pouze bývalá premiérka Thatcherová, která se stavěla na zadní za všech okolností. Tím také vydupala Velké Británii slevy v příspěvcích do EU, neboť neodpovídali pozici a ekonomické síle Británie. A slevy jsou oním „britským egoismem“, na které nyní přispívají i noví a nejchudší členové EU.

Podle druhých je Blair nastávajícím reformátorem evropských struktur, neboť využívá francouzského „ne“ a odmítá evropský rozpočet, aby „donutil“ Evropu k dalekosáhlým reformám. K obhajobě před námitkami, že Británie není již tak chudá jako v osmdesátých letech a že již nepotřebuje slevy, používá právě francouzský egoismus a potřebu celkové reformy evropských struktur.

Je tedy Chirac novým zpátečníkem Evropy a Blair jejím motorem? A co na to Německo? Uvidíme na podzim? Podle slov politických reprezentací to vypadá, že egoismů je v Evropě čím dál více, a nikoliv politici, ale národní egoismy jsou prapříčinou evropské krize. Jak se asi „národní egoismy“ velkých národů v Bruselu tvářili, když ony problémové a chudé „národní egoismy“ zemí z východu navrhly, že se vzdají některých dotací, aby ty velké spolu vůbec mluvily?

Archa se pouští do chatu

2005-06-03T12:07:00.000+02:00

V rámci tématického cyklu „Chat“ v divadle Archa připravilo umělecké duo SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) představení Nickname.

Čtyři chataři se setkávají v jedné chatovací místnosti. Každý z nich má pro to jiný důvod. Jeden shání milenku, druhý se snaží odhalovat slabosti druhých, třetí si chce jen hrát „nic osobního...nic osobního“, čtvrtá nadšená začínající studentka psychologie se snaží každému vnutit psychologický rozbor.

Díky anonymitě není jasné kolik řečeného se zakládá na pravdě a kolik „pravdy“ si každý přidává. Každý se trochu odhalí, ale každý také kdykoli může couvnout a změnit identitu.

Přestože se zdá, že téma chatu vychází jen ze slov, mladí a nadějní herci Dora Kršková Terrazas, Adéla Stodolová, Rostislav Novák a Josef Rosen jen u slov nezůstávají. Slova přetváří v pohyb, kromě toho představení i hojně využívá dalších technologií – light design, neobvyklé použití projekce a zvukového plánu. Představení tak získává spád a nabízí hercům široké možnosti vyjadřovacích prostředků od tance přes znakovou řeč až ke slovu.

I když člověku může být téma chatu vzdálené, je na místě, že divadelní tvůrci reflektují současné trendy a dokáží pak díky zpracování najít publikum, které by samotné původní téma nezaujalo. (Což na představení dokazovala přítomnost a komentáře asi třiceti penzistů, kteří měli hned po představení s tvůrci domluvenou i besedu.)

Člověka, který chatuje minimálně a to se ještě vyhýbá anonymním pisálkům po představení (a nejspíš i před ním) napadá myšlenka, co k tomu lidi vede, že mají potřebu v anonymním prostředí, které toho tolik dovoluje, ale zároveň tolik omezuje, trávit tolik času. Vlastně trávit vůbec nějaký čas. Mají prostě potřebu komunikovat a kdo je na druhé straně je úplně bezpředmětné? Nebo je baví mělkost a nezávaznost? Jakou hodnotu má vůbec takový prostor a jak vypadá běžný chatař? Jestli vůbec někdo takový je. To se ale dostáváme na začátek kruhu, kdo vám to řekne? A bude to pravda?

PID blog

2005-05-23T10:55:00.000+02:00

Vidím, že můj skvělý nápad na nový PID blog se některým zalíbil: tedy - snad se podaří (a za to bych si jistě od pana Čermáka zasloužila jedničku :-)) a blog založím. Když si nebudu vědět rady, někoho chytrého se zeptám.
Napište mi své návrhy, jak náš nový blog pojmenovat!

Montované domy a koncentrační tábory

2005-05-16T09:23:00.000+02:00

Montované domy z RD Rýmařov a koncentrační tábory z druhé světové války se spolu ocitly na jedné dvoustraně. Každý asi máme pár témat, která v nás vyvolávají silné emoce. U mě je to jako u mnoha dalších lidí šoa a koncentrační tábory. S výročím konce druhé světové války a osvobození některých koncentračních táborů se toto téma dost často objevovalo v českých médiích, Týden nezůstal výjimkou. V čísle 17 vyšel článek pod názvem Hrůzná hnědá tečka. Obsah článku mě nějak zvlášť nezaujal ani neobohatil, na druhou stranu mě ani nenaštval. Naštvalo mě něco jiného. Začalo to špatným pravopisem v názvu jmen koncentračních táborů – Buchenvald se opravdu nepíše s jednoduchým v a ´s Hertogenbosch má akcent před es a ne po něm. To by ale v podstatě byly jen takové detaily, i když vůči tomu nekonečnému množství lidí, kteří tam zahynuli, by si možná editoři mohli dát tu práci a zkontrolovat pravopis. Daleko víc mě naštvala jiná věc. Nevím jistě, jestli moje reakce není přehnaná, ale přece jenom si to nemůžu odpustit. Vedle článku o koncentračních táborech, vedle fotek mrtvých těl a příšerných zděných baráků z Dachau a z Buchenwaldu vyšel velký inzerát na montované domy z RD Rýmařov, které „jsou stavěny kvalitně a rychle, které nerozvrátí život svých majitelů a které předčí klasické zděné domy.“ Trošku to balancuje na hranici České sody. I když její tvůrci by vedle článku umístili jistě nějakou jinou reklamu, třeba na prací prášek. To ale nemění nic na tom, že ti, co rozhodují v Týdnu o umístění reklam, by se mohli občas trochu zamyslet.

V neděli na území České republiky vypuknou boje - televizní

2005-05-16T09:21:00.000+02:00

V neděli v Česku dojde k jakémusi televiznímu konfliktu, to jsem se dozvěděla z Mladé fronty Dnes. Udělala jsem asi chybu. Po dlouhé době jsem si koupila sobotní vydání tohoto deníku a ještě k tomu si jej přečetla, včetně přílohy Superstar. A teď mám z toho v hlavě trochu přetlak. Hlavně potom, co jsem se dozvěděla, že v neděli večer se schyluje k něčemu strašnému. V hlavním vysílacím čase se možná střetne Česko hledá Superstar II a Česko se má šanci stát mistrem světa v hokeji VI nebo kolik. Patovější situaci člověk aby pohledal. Po celé zemi v osm hodin večer (a po skončení každého komerčního brejku) dojde ke strašným scénám, zahrnujícím přinejmenším boj o ovladač. Ještě že alespoň účastníci Superstar budou mít možnost případný zápas sledovat, dozvídám se ze stránek seriózního českého listu. V zákulisí jim snad nainstalují televize. To mi spadl kámen ze srdce. „Já si zajistím u přátel, aby mě esemeskami informovali o tom, co se bude dít," cituje Petra Bendeho MFDnes. Moje úleva nezná mezí. Ale počkat! Deník se ani slůvkem nezmiňuje, jestli mezi Superstar a hokejem funguje reciprocita – tedy jestli si třeba Jaromír Jágr zajistil, aby mu jeho přátelé posílali zprávy o tom, jak který ze Superstar – čekatelů zazpívá. List tuto otázku z pro mně nepochopitelných důvodů zcela opomíjí. Přitom podobnost mistrovství světa v hokeji a superstar je až zarážející. Mladá fronto Dnes, měla by ses nad sebou zamyslet. Opomenout tak důležitou otázku! Ale na druhou stranu, nikdo není dokonalý.

Bravo, Mladá fronto!

2005-05-16T09:19:00.000+02:00

Letošní jaro je opravdu bohaté na události. Mf Dnes ani chudák nestačí vydávat přílohy. Nejdřív zemřel papež, pak zvolili nového, pak skončila druhá světová válka (před 60 lety). A potom jako blesk z čistého nebe došlo k jedné opravdu zlomové situaci – v Superstar zbylo jenom šest statečných. Jasný důvod vydat speciální Superstar přílohu. Čerpat z ní můžeme životně důležité informace – jak finalisty hodnotí Kerndlová, jak se odvíjí kariéra Tomáše Savky (jak jsem se dozvěděla, vydal album s názvem, který by u mnohých mohl vyvolat stavy hrůzy: Já si tě stejně najdu). Zjišťujeme, jak se jmenuje Superstar stylistka a jaký mají na soutěžící názor čeští politici. Svatopluk Karásek v zmíněné anketě říká, že se sice nedívá, ale že pro lidi je to dobrá zábava. To se tedy tento poslanec US-DEU považuje za nějaký jiný živočišný druh? Paroubkovi se líbí policistka, poslankyni ODS Lucie Talmanové Vlastík Horváth. Zajímavé, že Grosse se nikdo nezeptal. Asi už vypadl ze soutěže. Nejpovedenější částí přílohy je však dvojstrana Superstar v převleku. Nabízí fotografie Superstar stylizované do role slavné historické postavy. To by samo o sobě nebylo tak neuvěřitelné. Nejlepší na tom je, že pod fotografií Superstar je uveřejněn popisek oné historické postavy. Alespoň jeden musím odcitovat: Kleopatra, egyptská královna, milenka vládce Říma Caesara, později Antonia BLA BLA BLA. Pokud to tedy čtenářům při listování přílohou nedošlo, tak u této rubriky to snad dojde každému. Zaměstnanci, kteří mají tohle na svědomí, se trochu spletli. Ne, moji milí, vy nepracujete pro časopis Bravo, ale pro nejprodávanější seriózní český deník (i když o slově seriózní a tím pádem i o slově nejprodávanější by se dalo diskutovat). Právě Bravo by se za podobný produkt opravdu nemuselo stydět. Mladá fronta Dnes ale ano.

P.S. pro čtenáře Brava – příští týden kupujte Frontu, najdete zde rozhovory s pěti Superstar a navíc plakát jako dárek! V pondělí se dozvíte exkluzivní informace o tom, proč by Michael Foret nešel k volbám, co si myslí o Michalu Davidovi a jaká má být jeho přítelkyně!

A aby toho nebylo málo

2005-05-15T17:34:00.000+02:00

Jo, ještě jsem si vzpomněl, někde se tu psalo o tom, že ČT chystá reality show. Pozor, Nova a Prima vytáhly do boje a nabíjejí k útoku zbraně těžkého kalibru. Nova chystá osvědčenou palbu podle kuchařky Big Brother (doufejme, že recepis využije doslova a nevyužije munici ze své SuperStar, která se jí jaksi vyvlékla z opratí a peláší jak splašená kobyla někam k Neumětelům), Prima leští kulomet s maďarskou inovací Való Világ (tak v téhle drsárně snad budou kamery i ve slipech a kalhotkách:-O Yoyo voyeři těšte se, to budou orgasmy 24/7. Ale to už si zahráváte se svým zdravím:)))

P.S. Jednu reality show jako předkrm jsem vám zaslal před chvílí emailem;)

Jsem si dovolil švestičky z vlastní zahrádky:)

2005-05-15T17:05:00.000+02:00

Svou malou porcičku 3 příspěvků a anonce na zajímavý blog mám již velmi dlouho za sebou. A to nemluvím o pomluvách, které jsem některým zanechal k našim/vašim veledílům:) Ano, já byl ten Hujer, co vyběhl první v náročném maratonu, na jehož konci čekáme všichni vytoužený "klasák". Jako správný Hujer ale v cílové rovince ještě vytáhnu zbraň malého kalibru v podobě vlastního bločku SLAĎÁČKU. Malou!!!, protože nejsem jediný a co do kvality rozhodně ne nejlepší!!!!! Ale medius by přeci jen mohl ocenit snahu a zapálení (o to mu přece šlo) a přičíst nějakej ten bodík. Všeho nechte, všichni tam běžte. A můžete hooooooodně pomalu, já taky nestíhám, což rychle poznáte, protože se zatím stejně ničeho nenajíte:DDD Tak doufám, že z toho neumřete hlady:DDD Na osobní žádost MOŽNÁ dodám naturálie:) Ať nás čtou, poslouchaj, sledujou:))))

Hokejka vs. mikrofon

2005-05-15T15:38:00.000+02:00

Na dnešní večer se v televizi Nova asi zrovna dvakrát netěší. Jejich vlajkovou loď, druhou sérii soutěže Česko hledá SuperStar, totiž nejspíš bezpečně potopí křižník České televize plující pod vlajkou finále mistrovství světa v hokeji. Zmínil se o tom i Pavel Zuna v sobotní Mladé frontě Dnes: "Pro Novu by samozřejmě bylo lepší, aby nehrála proti českému národnímu mužstvu, ale to mě nedonutí, abych fandil Švédům." Myslím, že se po tomto výroku muselo všem ulevit, Pavel Zuna se v zájmu své televize vlastizrady nedopustil. Zuna dokonce připustil, že pro finalisty SuperStar nainstalují v zákulisí televizi, aby se mohli na hokej dívat. Televizi, kde poběží konkurenčí čé té dvojka, chce se říct, takže by škodolibé jazyky mohly poznamenat, že do samého srdce komerční stanice pronikne prostřednictvím páté kolony hokeje médium veřejné služby.

Nicméně na Nově můžou být v klidu. Mistrovství se hraje jen jednou za rok, kdežto SuperStar běží každý týden půl roku. Oba fenomény mají však spoustu společného. Třeba schopnost vyrábět celebrity. Stačí si otevřít noviny z poslední doby a dá se vzít jed na to, že v nich bude buď rozhovor s nějakým hokejistou nebo článek o tom, co dělají finalisté SuperStar, když zrovna nezpívají. Z poslední doby stačí připomenout slavný Jágrův malíček nebo pád z koně Michala Hudčeka. Hokej i SuperStar jsou také dobrými generátory různých mýtů. Hokej v lidech pravidelně probouzí záchvaty hurávlastenectví. Tisíce lidí si totiž najednou vzpomenou, jak vypadá státní vlajka, vytáhnou ji z nějakého pořádně zaprášeného kouta a začnou s ní freneticky mávat. Když pak hokejisté vyhrají, vzniká dojem, že z toho musí celému světu s ohromným rachotem spadnout čelist. Omyl, hokej, mimo pár zemí, v podstatě nikoho nezajímá, celosvětově daleko větší sledovanost má fotbal. SuperStar zase vyvolává zdání, že se vybírá jakási nová „hvězda“. Trochu se už zapomíná na to, že k postavení toho, komu se říká star, je obvykle potřeba se pracně dopracovat, kdežto v SuperStar se všechno zvládne obdivuhodně rychle. Tím nechci říct, že třeba loňská finalistka Aneta Langerová nemá slušnou šanci v hudebním průmyslu uspět. To se však ukáže až po delší době a bude to vyžadovat i velkou dávku úsilí. Vyhrát SuperStar totiž neznamená mít vyhráno definitivně a navždy. Obdivuhodný je taky komerční kolotoč, který jak hokej, tak SuperStar roztáčí. Obojí totiž v zásadě není nic jiného než ohromné soukolí na vydělávání ohromných peněz.

Ale ať. Dneska večer si nejspíš na sebe vezmu dres národního týmu, někde poblíž položím mobilní telefon a budu střídavě přepínat a buď fandit, nebo posílat esemesky. A nebo se možná schovám do nějakého dobře opevněného krytu a počkám, až se celá ta bouře přežene.

Co nám to ti naši poslanci zase chtěli upéct?

2005-05-14T23:28:00.000+02:00

Jásejme! Sněmovna nezrušila jeden z mála dobrých zákonů, který se jí v minulosti podařilo prosadit. Jak je to možné? Vše začalo tím, že ministryně zdravotnictví Milada Emmerová předložila novelu zákona o ochraně veřejného zdraví. Za ochranu našeho zdraví však zřejmě považuje i testy na zvířatech, protože její novela je měla opět povolit.
Ministryně argumentovala tím, že musíme přijmout stejnou legislativu, jaká platí v Evropské unii. To, že je možné požádat o výjimku, stejně jako to udělala například Velká Británie, paní Emmerová z nepochopitelných důvodů nevěděla. Takže zatímco Evropský parlament předloni schválil nařízení, kterým zkoušení kosmetiky na zvířatech zakazuje od roku 2009, naše vláda dělá pravý opak a ještě se při tom na Unii odvolává.
Je až zarážející, co všechno by byli naši zákonodárci v rámci „přizpůsobení se“ Evropské unii ochotni schválit. Buďto má paní Emmerová ošklivý zážitek z dětství ve kterém figuruje vzteklá laboratorní krysa či pomstychtivý králík, nebo jako příručku práce ministra četla příběhy města Kocourkova. Nejen, že s návrhem zákona nesouhlasili ochránci zvířat a Státní veterinární správa, ale ani Ústřední komise pro ochranu zvířat ministerstva zemědělství, se kterou měla ministryně návrh konzultovat. To se však nestalo.
Naštěstí se nakonec ve sněmovně našli ještě nějací poslanci při smyslech, kteří se nenechali ovlivnit silným lobbingem kosmetických firem, a novelu smetli ze stolu. Pro tentokrát tedy myšičkám, králíčkům a jiným podobně postiženým tvorům spadl kámen ze srdce. Uvidíme, na jak dlouho!

Pokusní králíci digitalizace

2005-05-14T16:03:00.000+02:00

Digitalizace televizního a rozhlasového vysílání začíná cudně ukazovat svoji podobu. K České televizi, která spustila čistě zpravodajskou stanici ČT 24, se přidal i veřejnoprávní rozhlas. Ten začal na internetu vysílat dvě nové stanice určené pro budoucí digitální vysílání. První, pojmenovaná D-dur, je zaměřena na vážnou hudbu, druhá pak nese název Rádio Česko a jde o první zcela zpravodajskou rozhlasovou stanici u nás.

Nicméně v rozhlasu jsou zatím poněkud skromnější. Zatímco ČT 24 vysílá celých osmnáct hodin denně, Rádio Česko pouhé hodiny čtyři, od šesti do deseti hodin dopoledne. A to ještě jenom ve všední dny, jindy se z kanálu line program Radiožurnálu. Tomu se Rádio Česko svým způsobem podobá, nicméně oproti „jedničce“ ČRo je mnohem víc upovídané, jeho formát tvoří pouze mluvené slovo nepřerušované hudbou. Bohužel na stránkách rádia není archiv, takže kdo má v době vysílání ještě hlubokou půlnoc – jako obvykle já - nebo je třeba zrovna v autě, může si udělat obrázek, jak vysílání vypadá, jen z programového schématu. Z něj vyplývá, že stanice nabízí každých patnáct minut zprávy, a mezery mezi nimi jsou vyplněny komentáři, publicistikou, rozhovory či specializovanými relacemi. Taky tým připravující vysílání je zatím poněkud skromnější. Stanici řídí vedoucí domácího zpravodajství Radiožurnálu Hana Hikelová a vedle ní se podílí na fungování stanice už jen šest lidí: čtyři moderátoři a dva redaktoři. Nicméně rozsah vysílání se má postupně rozšiřovat. Uvidíme…tedy pardon, uslyšíme.

Ostatně celá digitalizace je zatím ve startovních blocích a projekty typu ČT 24 nebo Rádio Česko mají jednu velkou nevýhodu – nelze je přijímat stejně pohodlně jako jejich starší analogové kolegy. Nicméně je mi idea čistě zpravodajské stanice sympatická. Líbí se mi představa, že bych si ráno při snídani pustil rádio, dozvěděl se aktuální informace, a pak odešel do práce. A nemusel bych si vůbec kupovat noviny…

ČT věří v posmrtný život

2005-05-14T12:59:00.000+02:00

Mediální, nesoběstačný moloch si dělá uvnitř sebe sama pořádek. Hledá miliony, které mu unikají bůh ví kam, a vůbec se snaží zlepšit své hospodaření. A jako součást svých úklidových prací vytáhla do boje s neplatiči. Zajímá představa při níž pracovníci televize honí koncesionáře, kteří ji při televizní krizi před ne zas tak vzdálenou dobou hájili vlastními těly. Budiž, dluhy se mají platit, nic proti, ale forma vymáhání přesně odpovídá charakteru této mediální organizace.

Televize tvrdě udeřila na neplatiče a ve své tvrdosti nerozlišuje. Toto humpoláctví se jí začíná pomalu ale jistě vracet jako bumerang. Urguje dávno zemřelé, aby platili 90 korunové poplatky plus úroky z prodlení. Hrozí soudem těm, kteří ji dávají víc než musí, podle právníku navíc požaduje doplatky, které jsou již promlčené a které soudní cestou nemá šanci získat. Arogance s jakou moloch jedná je do očí bijící a žádný soukromý subjekt by si ji nedovolil. Bude zajímavé sledovat, zda se tato akce České televizi vyplatí, jestli opravdu získá ony chybějící miliony, nebo zda bude muset naopak platit ona – za soudní výlohy, za drahou informační linku a další záležitosti, jež se dozajista ještě vynoří. Člověk si skoro přeje, aby ČT dostala pořádnou facku.

ČT vyrazila s kulomety a tanky na mouchy. Její stratégové jsou zhýčkaní dostatkem a všemocností danou zákonem – platit musí všichni, i když tu pověstnou bednu nevlastní a odmítají ji vlastnit. Pan Moravec při svém odchodu z ČT prohlásil, že si z ní politici dělají parlamentní televizi. Nedělají, ona totiž parlamentní televizí je. Chová se stejně jako poslanci, dožaduje se lidu, když se cítí ohrožena, a pak s ním jedná jako s dobytkem. Výsledek honu na čarodějnice je podobný přenosům z parlamentu - šaškárna, absurdnost, ale zároveň je patrné molochovo přesvědčení o vlastní důležitosti a nezastupitelnosti. Přál bych ti milý molochu, aby ti muselo být placeno jen za vlastnictví bedny a jejího připojení, raději však vůbec ne.

Monitoring blogosféry

2005-05-13T19:46:00.000+02:00

Terminologie stránek o blozích (?) v angličtině je moc hezká. Třeba taková blogosphere…
Tip pro novináře, pro něž je podle jednoho článku publikovaného na www.poyner.org důležité sledovat nálady v řadách zmíněné blogosféry.

Nástrojem k tomu přímo šitým je tzv. PubSub, který monitoruje chaty a další online informace v reálném čase. Asi zhruba kolem 9 milionů blogů, více než 50 tisíc diskusních skupin a všechny obsahy SEC (EDGAR). – pokud by náhodou někdo tušil, co tato zkratka znamená, nechť prosím poučí začínajícího (a realisticky viděno zřejmě i končícího) blogger maniaka v komentáři.
Pro představu, co tento dar z nebes umí, existuje na netu zkušební stránka pro potenciální uživatele služby.

Válečné blogy – autentická blízkost

2005-05-13T19:12:00.000+02:00

Za svou popularitu vděčí blogy novinářů podle studie jedné mediální agentury v Německu hlavně válce v Iráku. Právě během tohoto konfliktu na nich totiž mnoho Američanů hledalo alternativní a patrioticky nezabarvené informace.

Pro příklad ale není nutné chodit až za velkou louži. Své zprávy z válečného pole posílali například do britského Guardianu jeden novinář a jeden aktivista v oblasti lidských práv. Tzv. „Reporter´s Log“ nechala vést své embedded novináře i BBC.

S problémy u svého zaměstanavatele se naopak setkal korespondent CNN Kevin Sites. Také on byl vyslán služebně do blízkovýchodní země, svůj obšírný blog ovšem vedl jako soukromou aktivitu. Lépe se vedlo Stuartu Hughesovi z BBC, který směl zprávy a fotky ze severního Iráku publikovat na svých soukromých stránkách.

Exkluzivní zpravodajství z Iráku za 43 dolarů

Ještě více pozornosti na sebe upoutal novinář na volné noze Christoher Allbritton. Do Iráku odjel na vlastní pěst, aby mohl psát svůj Back-to-Iraq-Blog přímo z místa dění. Finance na svůj výlet získal díky „dobročinnosti“ svých čtenářů. Průměrně mu každý z celkového počtu 316 daroval 43 dolarů, dohromady měl tedy novinář na cestu kolem 14 tisíc dolarů. Za ně pak po celé 4 týdny referoval z Iráku pomocí satelitního telefonu, odolného laptopu a stabilního digitálního fotoaparátu.

Nejštědřejším dárcům chodily exkluzivní fotky a zprávy z války do emailové schránky dlouho předtím, neby byl materiál zveřejněn na Internetu. Exkluzivita tohoto zpravodajství spočívala i v tom, že Allbritton své obrázky pořizoval z velké blízkosti. Dokumentoval například útok na Kirkuk, kde se dokonce ocitnul pod přímou palbou, a nafotil plundrování Saddamových paláců z největší možné blízkosti. Především ale ukázal protesty domácího obyvatestva vůči jejich americkým „osvoboditelům“.

Zdroj: www.onlinejournalismus.de

Odyssea Garretta Graffa aneb bloggeři na kávě u prezidenta Bushe

2005-05-13T18:09:00.000+02:00

To, že bloggování je fenomén, nad kterým se občas musíme zamyslet všichni (i ti, co bloggují jen z musu), dokazuje zpráva, kterou jsem našla na serveru cyberjournalist.net. Možná někdo slyšel zvěsti o tom, že stát se zpravodajem přímo z Bílého domu, je věc celkem složitá. Pro bloggery i při všech nekonečných diskusích o jejich statutu v novinářské profesi přímo nemyslitelná. Dneska už je zase všechno jinak.
V březnu se podařilo obměkčit Bílý dům prvnímu bloggerovi na síti. Garrett M. Graff, 23 let, píše pro Mediabistro.com – server pro potřeby novinářům, na kterém „spravuje“ svůj blog Fishbow1DC.
Graff se prý při své snaze získat přístup do Bílého domu nechal inspirovat kontroverzním případem Jamese D. Guckerta, který je známý spíš pod jménem Jeff Gannon. Bílý dům mu umožnil stát se členem elitního klubu vyvolenců lapajících dennodenně informační mušky přímo u zdroje americké moci i přesto, že Gannon alias Guckert psal pro webovou stránku provozovanou činovníkem republikánské strany v Texasu. Tato epizoda, jak píše The New York Times, prý vyvolala diskusi o tom, koho vůbec považovat za legitimního novináře a jakým způsobem probíhá proces rozhodování o udělení propustky do Bílého domu.
Graffův pokus nebyl ze začátku vůbec jednoduchý. Neuspěl ani po 20 telefonátech. Návštěvnost jeho stránek však díky tomu utěšeně narůstala a pověřovacích listin pro zpravodaje z WH se nakonec dočkal po „přímluvě“ USA Today a CNN - tradičních (starých?) médií v jejich zpravodajství…
Pomocí z řad novinářské obce byl překvapený sám Graff, který byl dosud přesvědčený o tom, že vztah mezi některými bloggery a mainstreamovými zpravodajskými médii se vyznačuje přinejmenším animozitou.
Podle profesora žurnalistiky univerzity v New Yorku, Jaye Rosena, poukazuje výše uvedený případ na fakt, že definice toho, co tvoří podstatu tisku, stejně jako radia a TV, se bude muset chtě nechtě o něco rozšířit.

Příští týden se pomstí Sithové

2005-05-13T17:31:00.000+02:00

Příští týden, konkrétně v noci z 18. na 19. května se u nás i ve Spojených státech poprvé roztočí filmové kotouče se snímkem Hvězdné války: Epizoda III - Pomsta Sithů (Star Wars: Episode III - Revenge of Sith).

Tentokrát však film nebude vhodný pro děti. "Myslím, že bych na to nebral pěti- nebo šestileté děti," řekl Lucas o svém nejnovějším počinu, který uzavírá celou ságu. "Řekl bych, že bude prvním dílem Hvězdných válek, který dostane klasifikaci PG-13." Předcházejících pět dílů Hvězdných válek mělo v USA klasifikaci PG, která je druhou nejmírnější a doporučuje jen doprovod rodičů. PG-13 varuje rodiče, že některé části filmu mohou být nevhodné pro děti do 13 let.

Lucas dál naznačil, že atmosféra filmu bude mnohem pochmurnější. V kině na diváky nečekají žádní chlupatí medvídkovití válečníci Ewokové (Návrat Jediho z roku 1983). Ani žádný dobrosrdečný nemotora Jar Jar Binks (Skrytá hrozba z roku 1999). Bude to podle všeho krvavá a spektakulární řež se spoustou osobních soubojů a spektakulárních vesmírných bitev.

Exkluzivní premiéra začne přesně o půlnoci v noci z 18. na 19. května v Palace Cinemas ve Slovanském domě. Jen se bojím, že většinu místa v kině (nebo snad už všechno) má pod palcem sdružení skalních fanoušků -Czech Star Wars Universe (www.cswu.cz), která plánuje velkou společnou návštěvu a zřejmě i následnou pitku...

Na dokument The Power Of Nightmares nemusíte jet do Cannes

2005-05-13T17:11:00.000+02:00

V rámci filmového festivalu v Cannes budou mít návštěvníci možnost vidět dokument britského novináře Adama Curtise The Power Of Nightmares. O této trilogii jste už určitě četli, nám známý Jan Čulík nezapomene zmínit jakoukoli novinku na Britských listech, nebo jste se o ní alespoň doslechli. Curtisův dokument bude v Cannes promítán mimo hlavní soutěž a původně tří hodinové díly byly sestříhány na dvouapůlhodinovou délku, ani jeden z těchto atributů "výživnosti" The Power Of Nightmares neubírá.
Curtis zvolna, krok po kroku, rozebírá osudy dvou myšlenkových směrů, které se z pohledu obyčejných lidí střetly 11. září 2001 střetly přímo epochálně. Předkládá střízlivý popis událostí, které z jeho pohledu začaly v roce 1949. Tehdy započal dráhu vysokoškolského profesora na univerzitě v Chicagu Leo Strauss a z úzké skupiny jeho žáků se rekrutovali politici, kteří dokázali prosadit svůj vliv v současné Bushově vládě, ale i za prezidentur Ronalda Regana v letech 1980 až 1988. V roce 1949 také vydává knihu Sociální spravedlivost islámu egyptský myslitel a politik Sayyid Qutb (toto je anglický přepis, český jsem nenašel).
Jak to spolu vše souvisí? Straussovy názory se staly základem tzv. neokonzervatismu. Tento názorový proud v současnosti dominuje v americké Republikánské straně, nedá se sice přesně vymezit uceleným názorovým portfoliem, nicméně dá se vcelku slušně personifikovat jmény jako Richard Perle (považuje se za hlavního autora irácké války, prokazatelné je jeho autorství u věty z listopadu 2003:"Mezinárodní zákon stál v cestě dobré věci."), Paul Wolfowitz (současný náměstek ministra obrany), Jeane Kirkpatrick (původně demokratka, později čtyři roky velvyslankyně USA při OSN za vlády Ronalda Reagana). Takoví lidé v zahraniční politice obvykle vyznávají tzv. "politiku velkého klacku", tedy intervence, ne sice nutně vojenské, nicméně důrazné a unilateristické, zajiš'tující americký vliv a ochraňující americké zájmy.
Naopak Sayyid Qutb viděl západní svět jako místo plné zhýralosti, kde chtíč a chamtivost svádí společnost na cestu nekompromisního upřednostňování zájmů jednotlivce nad zájmy celku. Po svém odjezdu z USA Quth chvíli vykonával funkci egyptského ministra školství, nicméně poznal, že jeho vizi moderního státu fungujícího podle islámských tradic nelze v tehdejším Egyptě mírovou cestou realizovat. Spojil tedy své síly s Muslimským bratrstvem, radikální náboženskou organizací s cílem nastolit ve všech zemích s převažujícím muslimským obyvatelstvem vládu souznící s Koránem. Po atentátu na egyptského prezidenta Nássira bylo ale Muslimské bratrstvo tvrdě pronásledováno, Qutb byl vězněn, následně propuštěn a opět uvězněn a nakonec popraven. Peripetie tohoto myslitele jsou mnohem složitější, podstatnější ale je, že, ve zkratce řečeno, jeho učení stálo u zrodu toho, co dnes známe jako "radikální islám".
A zde se Curtis (ano stále mluvím hlavně o jeho dílu :) dostává k paralelám. Oba názorové proudy uznávají vládu osvícené elity jako legitimní, označující masy jako nevědomé, neschopné zásadních rozhodnutí. V prostředcích je pochopitelně zásadní rozdíl. Zatímco Qutbovi následovníci ospravedlňují i ty nejbrutálnější prostředky, neokonzervativci vsadili na zkreslování, překrucování a zastírání reality.
Krásnou ukázkou takového přístupu je pasáž v druhém díle týkající se jakého si sonaru nové generace, kterým údajně disponují sovětské ponorky. Donald Rumsfeld zde předvádí brilantní řečnické cvičení na téma "zatímco my podle SALT (dohody o omezení arzenálu strategických jaderných zbraní mezi USA a SSSR) snižuje svůj arzenál, Sověti zbrojí a zbrojí a zbrojí, dohoda nedohoda". Tento výstup je archivní, s Curtisem ovšem hovořil Richard Perle a přiznal i tzv. "teorii tří záporů", podle které by vysvětlení nenalezení zbraní hromadného ničení v Iráku vypadalo asi takhle:"To, že se nic nenašlo, neznamená, že tam nic nebylo, ale že špatně hledáme."
Toť pouhý štíhlý výcuc toho, s čím Adam Curtis na vnímavého diváka přichází. Z vlastní zkušenosti mohu The Power Of Nightmares doporučit, angličtina je srozumitelná, byť její modifikace některými americkými nebo arabskými tázanými dokáže mást. Zájemcům mohu popisované dílo s čistým svědomím poskytnout, neboť Curtis se už dříve pochvalně vyjádřil o jakékoli formě šíření tohoto dokumentu včetně internetových výměnných sítí.

Ještě jeden svátek navíc

2005-05-13T13:40:00.000+02:00

Uplynulý víkend byl naplněn výročími a svátky.Oslavovalo se, vzpomínalo, novináři hledali co nejzasutější témata týkající se druhé světové války pro své články, aby se alespoň trochu odlišili od masové produkce faktografie, jež nás zahlcuje každý rok. Osvobození, porážka fašismu, pražské povstání, osvobození Plzně, pondělní bombastické oslavy v Moskvě, to vše plnilo stránky českých médií. Několik jedinců si navíc všimlo, že se slaví i den matek, u nás spíše svátek nechtěný. Pro muže není důvodem pro bujaré veselý, jako býval pověstný předrevoluční MDŽ, ženy své mateřství díky společenskému klimatu a uspořádání vnímají jako něco všedního a obyčejného.

Není divu, společnost tuto roli sice respektuje, ale neoceňuje. Pro české novináře je však snazší vzít do ruky populárně naučnou válečnou literaturu a napsat „zajímavý“ článek. Připomínat existenci něčeho tak zvráceného jako byl fašismus a nacismus, a velebit jeho porážku je důležité. Všímat si problémů dnešní společnosti je však přinejmenším stejně důležité. Svátek matek byl pro novináře příležitostí, jak „vybočit“ a nebýt „stádní“. Čeští novináři jsou však ve většině případů „stádnost“ vyznávají.

Nicméně svátku všech matek si alespoň všimli, ale další příležitost pro ukázání své výjimečnosti zcela propásli. Vedle toho, že Moskva v pondělí oslavovala konec Velké vlastenecké války, se 9.května slavil i Den Evropy. Přesně před 55 lety totiž tehdejší francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman na tiskové konferenci oznámil formou deklarace, že se připravuje sloučení německé a francouzské produkce uhlí a oceli v jedinou organizaci, řízenou společným mezinárodním orgánem.

Dalším státům se nabízel volný přístup do nově se tvořící organizace. Na této základě této deklarace vzniklý Schumanův plán pak vedl k podepsání Pařížské smlouvy o vzniku Evropského společenství uhlí a oceli o necelý rok později. Tak zvaná „šestka“ – Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko – tímto aktem vytvořila známou Montánní unii. Byl to opravdový začátek evropské integrace, přestože prvotní úmysl byl dvojaký. Montánní unie v podstatě řešila dvě otázky kladené především ve Francii. Jak zapojit Německo do nově se rodící západní Evropy a zároveň jej udržet pod kontrolou.

Dnes je tento den slaven jako Den Evropy. Naše společnost, a také politici i novináři, je již více než rok součástí evropského společenství. U politiků je tristní, že jaksi hlouběji nereflektují záležitosti, se kterými pracují každý den. Není se co divit, prvořadým zájmem jejich voličů je totiž výše získaných dotací z EU, množství a velikost grantů získaných z EU, také nakolik nám EU omezí vaření guláše a značku rumu, nebo kolik do ní budeme muset „vrazit“ a kolik se nám vrátí zpět. Politiky tedy nechme jejich politice, protože už Peroutka, a před ním určitě někdo další, napsal, že politici nepřekročí stín svých volitelů.

Pak je ale nasnadě otázka, kdo by měl takovéto významné dny a s nimi spojená fakta a jejich pozadí voličům osvětlovat. Logicky se nabízí odpověď, že novináři. Pak však musí následovat další otázka – kde jsou čeští novináři? Kde je jejich politická fundovanost, jejich rozhled, jejich znalosti a jejich invence? Spíš to vypadá, a to nejen v souvislosti s jedním svátkem navíc, že jsou jen další částí českého společenského úlu včeliček, které pilně pracují na své louce, jejíž obzor však nejsou schopné přehlédnout. Často můžeme být svědky novinářského přesvědčení o vlastní výjimečnosti a „exkluzivitě“ jejich práce. Exkluzivita se však často týká jalových nebo samozřejmých témat, omílaných každoročně se stejnou intenzitou. Včeličky prostě vždy jdou po tom nejvoňavějším a nejbarevnějším. Tam je totiž odměna nejsladší a zajištěná.

ČT 24 jen vyvoleným

2005-05-13T12:44:00.000+02:00

Není to úžasné poslouchat, jak veřejnoprávní ČT přišla se svým zpravodajským kanálem? Zapomněla však říct, že je tato vymoženost jen pro vyvolené.Společnost UPC zařadila sice ČT 24 do své nabídky, ale jen těm, kteří platí - hodně platí! Pokud tedy máte například balíček MINI, můžete koukat na to, jak se vaří na TV Paprika, sledovat tlachání ve sněmovně nebo slovenskou zpravodajskou stanici TA 3. Českou veřejnoprávní ČT (24) nikoli. Nezbývá vám tak nic jiného, než si zaplatit u zmíněné kabelovky třeba neomezený internet za pouhých 555 Kč měsíčně. A 75 Kč za koncesionářský poplatek a dalších 200 Kč za nabídku UPC MINI k tomu. Nevím, jestli má ČT 24 opravdu takovou cenu...

HBO a ti druzí

2005-05-13T11:59:00.000+02:00

Společnost HBO Central Europe ve čtvrtek rozjela prostřednictvím digitální setelitní sítě UPC Direc nový projekt, který bude po dobu několika týdnů dokonce zadarmo. Cinemax se stane vedle HBO a HBO2 dalším placeným kanálem, na kterém budou diváci moci sledovat kvalitní filmy (filmy natočené po roce 1970 ověnčené Oscary nebo jinými cenami, dále například filmy neamerickké produkce). Divák, který se neobejde bez filmových lahůdek, zaplatí zavšechny tři kanály 499 korun měsíčně. Podle generálního ředitele UPC Václava Bartoně je cena přiměřená, dokonce velmi výhodná, což zdůvodňuje tím, že pokud se celá rodina vypraví do kina na jeden film, zaplatí podstatně více. Jistě, ale vidět film v televizi a vidět film v kině jsou dva naprosto odlišné zážitky. Protože HBO předplacené nemám, občas v TV programu zaznamenám film, kterých bych opravdu moc ráda viděla a je mi líto, že zas budu volit mezi stupidní estrádou na Nově a vypnutou televizí, přičemž estráda má šanci na výhru rovnou nule. Ještě si ale dobře vzpomínám na dobu, kdy jsem se na HBO dívat mohla a zase jsem se rozčilovala, že každý film tam opakují bez přehánění desetkrát. Tím se jejich náklady hodně sníží a diváci vidí o to méně filmů. I když čím více kanálů, tím lépe, za sebe mohu říci, že spuštění Cinemaxu považuji za nepříliš přínosné. Většina lidí totiž nemá čas každý den několik hodin sledovat televizi. Možná v důchodu lidé čas mají, zato ale nemají peníze na placení HBO kanálů. Alespoň ne v České republice.

Rýpnutí: Český rozhlas

2005-05-13T11:45:00.000+02:00

Ačkoli je to můj zaměstnavatel, nemůžu dále mlčet. Zradil jsem jej. Zaposlouchal jsem se totiž do jedné ze stanice Slovenského rozhlasu, Rádia FM. Ale naštěstí si za to může sám. Také jste nevěřili, že v poledne můžete ve střední Evropě na vlnách veřejnoprávního rozhlasu slyšet třeba Orbital nebo The Roots? A přeci je to pravda. Vřele doporučuji!! Až na to množství reklamy...

http://www.radiofm.sk

Exkurze do života mladých sebevražedných Japonců

2005-05-12T19:09:00.000+02:00

Před týdnem jsem se vrátila z Francie, kde jsem trošku dohnala svůj knižní deficit. Myslím, že to každý zná - málo času, stres a člověk se rázem přestane zajímat i o to, co ho dřív nejvíc bavilo. Já kvůli práci, kde jsem byla skoro tři týdny do půlnoci v kuse, nemohla písmenka ani vidět. Už v Praze jsem ale rozečetla knížku japonského spisovatele, jehož jméno zní Haruki Murakami (jo, snažím se vyhnout skloňování). Kniha se jmenuje podle písně skupiny Beatles Norské dřevo a Murakami ji vydal roku 1987.

V Alpách, kde jsem byla od práce daleko, jsem se do knížky zase začetla a zvládla jsem ji za pár hodin. Příběh je ideální pro ty, kdo miluje Salingerovo Kdo chytá v žitě v bizarní kombinaci se sebevraždami na různé způsoby (no...přiznávám se); Samotářský, inteligentní a sečtělý Tóru Watanabe (18) žije v Tokiu na univerzitní koleji na konci 60. let. Na střední škole měl dva opravdové kamarády, páreček, Naoko a Kizukiho. Ti dva se se kamarádili od nepaměti a nakonec spolu začali i chodit a na své schůzky přibírali i Tórua. Jenže Kizuki si pustil plyn. A jak to tak bývá v podobném trojúhelníku, Watanabe se nemohl nezamilovat do krásné Naoko. Jejich milostný příběh začíná takhle smutně a smutně i končí....
V podstatě už na začátku musí každý tušit, jak to s oběma dopadne, i když ty opravdové indicie získá čtenář až asi v půlce knížky, kdy se Naoko zavře do zotavovny. Ale stejně, i když někomu by mohl stačit jen příběh, který je určitě čtenářsky vděčný (hodně sexu, pár vtipů, navzdory Tokiu je v popředí spíše populární kultura západního světa, ale šikovně a mile skloubená s tou japonskou, což přidává na exotičnosti a potažmo i zajímavosti), mně se víc líbila řeč knihy. Některá místa si budu určitě pamatovat do konce života ( např. "Mám tě moc rád, Midori." "Jak moc?" "Jako medvěd na jaře."..."Co to má jako znamenat jako medvěd na jaře?" "Představ si, že jdeš na jaře po louce a naproti tobě jde roztomilý medvídě se sametovou srstí a zářivejma očima a povídá ti: Dobrý den, slečno, nešla byste se se mnou válet v trávě?..." ), nebo průpovídky Tóruovy kamarádky Midori. Ta se domnívá, že ji soukromá dívčí střední škola připravila o pubertu a přesně na ni platí popěvek z filmu o československých teenagerech Starci na chmelu: Ať se mlááádííí, vyneřáááádíííí....!!! Ráda chodí na sado maso porno do kina, kouří marlbora a típá je jako dřevorubec, mluví sprostě, pije a ukazuje se nahá fotce svého mrtvého otce. Když ji načape sestra a nechce se k ní přidat, Midori ji považuje za konzervativní. Inu Japonsko.
Už jsem se zmínila o sebevraždách. Ano, v Norském dřevě jich je hodně, (inu Japonsko), ale popravdě člověka to dost vyděsí, protože TOLIK jsem jich vážně černé na bílém nikde neviděla.

Kniha je hodně autobiografická. Tóru studuje na tokijské univerzitě v 60. letech divadelní vědu (Murakami také), miluje knihy a hudbu, což tak spisovatelé, kteří si otevřou jazzový bar, obvykle také mají. Na tom baru je zvláštní to, že byl první svého druhu v Tokiu a Murakami (narozen roku 1949 v Kóbe -jéééé, jaká náhoda, Tóru taky!) kvůli němu nemohl sehnat ani byt, jelikož získal špatnou pověst.

Haruki Murakami píše odlišně než jiní japonští spisovatelé (což já bohužel ještě nemůžu posoudit). Velký rozdíl je minimálně v popularitě, kterou jiní Japonce se svými knihami vyvolali nejen ve své zemi, ale i v zahraničí. Je totiž minimální. Murakami se stal pojmem a právě po Norském dřevě se jeho čtenářstvo nepočítá na statisíce, ale na miliony. Je to pochopitelné, Murakami uznává a má rád západní kulturu: Beatles, Mozarta, Fitzgeralda, Jima Morissona a tak dále a to dokáže Nejaponce oslovit určitě více, než jen čisté Japonsko. Popravdě jsem si ty situace, tak dobře mně Evropance známé, musela zasazovat do toho prostředí, které je mi dost cizí. A dokonce mi přišlo divné, že ty lidi v knížce jsou vlastně Japonci. Ale ta možnost většího použití fantazie se mi moc líbila.

Svět ženy? Tak to pěkně děkuju

2005-05-12T18:42:00.000+02:00

Někdo z mých kolegyň (žádná se k tomu samozřejmě nepřiznala) zapomněl na stole u počítače časopis Svět ženy z nakladatelství Burda. Byl víkend, já jsem byla slaměnou vdovou, půjčila jsem si tedy inkriminovaný plátek domů k zevlování u vína. A nestačila jsem se divit.
Za 12 Kč 114 stránek velmi kvalitního, celobarevně potištěného papíru.
A co na něm?
Ponechme stranou úroveň článků typu Přítel mě donutil k potratu nebo Proč věřím horoskopům. Jen malou poznámku: svět ženy je rozhodně v rodině, žena se realizuje těhotenstvím a manželstvím, těhotenstvím pak nejlépe dvojnásobným.
Co mě ale zarazilo nejvíc byla brutální PR masáž od první stránky až k poslední. Rubrika Kuchyně - srdce domova je jen sérií poněkud delších inzerátů, to samé článek Chloupky jsou pryč nebo Mějte své tělo pod kontrolou. Reklama, reklama, reklama. A neoznačená.
Čert vzal etiku "novinářů" (uvozovky jsou podle mě zcela na místě), ale jak je možné, že v televizi nemůže reportér mít na soě ani tričko s miniaturním logem výrobce (mám na mysli třeba Quiksilver nebo tak), protože se všichni bojí skryté reklamy, a tady se nic neděje???
Uvítám vysvětlení od těch, co věci aspoň trochu rozumějí. Já fakt nevím.

A co takhle nový blog?

2005-05-12T16:37:00.000+02:00

Nevím jak vy, ale já mám metro ráda. Nehodnotím teď věci jako rychlost, čistotu apod., ale mám na mysli důvod, kterým jsou zážitky s tou spoustou lidí, která se v něm pohybuje. Baví mě se jen tak po lidech koukat a pozorovat je. Občas se tam také stávají neobyčejné věci...

Asi před rokem se mi poštěstilo, že mě při mé cestě do školy na schodech na Národní třídě plácnul jakýsi černoch ze zadu po zadku. Dodnes nevim, proč to udělal, zda jsem se mu natolik líbila, anebo si chtěl ověřit, jestli nemám v zadní kapse peněženku či mobil. Každopádně mě tak ohromil, že jsem nebyla schopna slova a až za hodnou chvíli jsem pořádně naštvaná přesně věděla, co jsem mu měla udělat.

Mým druhým zážitkem je událost z předminulého týdne, kdy jsem opět na schodech, tentokrát ovšem ve stanici Anděl, potkala chlápka, kterému vadilo, že chumel cestujících obsadil schody vpravo i vlevo a nedal se předejít. A ten chlap se začal chumlem prodírat a každému, koho předešel, řádně sprostě nadával (naštěstí jsem stála vpravo). Čekala jsem, kdy mu někdo ručně vysvětlí, že se tohle nedělá, ale nestalo se.

Na stanici Anděl se v ten samý den kamarádka setkala se zajímavým hlášením. Pracovník metra tam do rozhlasu vyhlásil: "Žádáme cestující, aby přestali žebrat a našli si práci!"

Tyto zážitky mě natolik "oslovily", že jsem v kombinaci s předmětem Nová média dokonce začala uvažovat, jestli by nebylo obohacující založit si blog a na něm publikovat své dojmy a zážitky z prostředí metra a klidně nejen metra, ale obecně hromadné dopravy. K tomu činu se však neodhodlám sama, to je mi jasné. A proto se ptám, jestli to ještě někomu připadá jako nápad zasluhující si alespoň malou chvilku přemýšlení a šel by do toho (?). Třeba by pak oblíbený plátek Metro zezelenal závistí... Takže dejte vědět a můžeme se vzájemně potěšit svými příběhy! :-)

Metru zdar!

Mladá fronta na Severním pólu

2005-05-12T11:55:00.000+02:00

Docela mě pobavilo dnešní vydání Mladé fronty - je totiž asi prvním českým listem, který se dostal až na Severní pól. Stalo se tak u příležitosti reportáže ze Severního pólu a samozřejmě v duchu dnešní doby bylo třeba na tak výjimečné místo dopravit i výtisk deníku. Na stránce 2 dnešního vydání najdeme fotografii Milana Vodičky, kterak drží MfD... bohužel můj zrak nestačí na určení, z jakého dne výtisk pochází. V Magazínu MfD je pak zajímavá reportáž o pobytu na Severním pólu, ale ani tady pochopitelně nesmí MfD chybět. Do polárních pustin cestovalo vydání s Hanou Hegerovou na titulní straně...

Můžeme být jen zvědaví, které noviny MfD překonají. Budou na Marsu dřív Hospodářské noviny, nebo Lidovky? Kdoví...

?Digi vs Chemie? pro váhavé fotografy, pokud ještě žijí:)

2005-05-12T11:54:00.000+02:00

expozice

Jedno z prvních dětí industriálního věku muselo nejprve vyrůst z dětských střevíčků. Fotografie se prakticky do padesátých let 19. století zaměstnávala tím, že si jednak řešila vlastní technické problémy, a jednak si uvědomovala a v základních rysech formovala svůj vlastní obrazový projev a výraz. V poměrně krátké době byla vyvinuta technologie, která se rozšířila rychlostí páry a telegrafu po celém civilizovaném světě. Fotograf - průkopník - působil zejména v ateliéru, ale téměř ve stejné době se vydává i do terénu. Samozřejmě vzhledem k technické náročnosti samotného fotografování většinou s pomocníkem či sluhou. Fotoaparát těch let připomínal spíše objemný dřevěný kufřík. Stativ, brašna s deskami a chemií, někdy stan jako temná komora - pěkných pár kilogramů vážilo tehdejší nádobíčko!
Mít doma fotografický portrét celé rodiny v roztomile ztuhlých a prkenných pózách patřilo k dobrému zvyku především v měšťanských rodinách rozvíjejících se průmyslových center. Fotografie získala společenskou prestiž a oblibu dříve, než se skutečně angažovaně zapojila do společenského života jako žurnalistická nebo humanistická fotografie.
Přelom století, technické objevy a zásadní společenské změny, které přinesly dvě světové války, znamenaly pro fotografii nové výzvy. Fotografie vstoupila do všech myslitelných oblastí života, tvořila nové trendy a ideály. Vytvořila si vlastní způsob komunikace s divákem. Většinou se nepamatujeme jména nebo události, ale jejich obrazy. Fotografie a filmové záběry navždy daly předválečné době černobílý rozměr. Fotografie se stala obrázkovou pamětí dvacátého století. Je na vrcholu, avšak přichází digitální věk.

skeptikové a těšitelé

Na jaře 1991 na veletrhu CeBit je veřejnosti představen pod označením „digitální fotokamera první generace“ fotopřístroj DigiCam kalifornské společnosti Dycam. Ve stejné době přichází firma Canon na trh jako jedna z prvních se svým digitálním fotoaparátem XapShot, jenž byl již vybaven elektronickým bleskem a v USA byl prodáván za cenu 400 dolarů. V současné době se po celém světě prodávají miliony digitálních fotoaparátů nejrůznější kvality. Pro běžného konzumenta rodinných fotografií z dovolené a narozeninových oslav jsou možnosti digitální fotografie neodolatelné. I přes vyšší cenu samotného aparátu, je provoz - ukládání a tisk fotografií - podstatně levnější, a navíc vlastnit digitální aparát je i otázkou módy. V profesionální sféře, zejména v denním tisku, je možnost okamžitě odeslat fotografie z místa události do redakce, případně na web, v dostatečné kvalitě rozhodujícím parametrem Klasických kinofilmových automatů či zrcadlovek se prodá méně a klasický materiál se stává stále víc minoritním médiem. Otázka kvality digitálního obrazu je spíše otázkou času. Nejdražší profesionální digitální aparáty mohou dosáhnout rozlišení až 11 miliónů pixelů, a v součinnosti s počítačovou postprodukcí má občas i zkušené oko profesionála problém určit, zda jde o starý dobrý film, nebo digitál. Pokud srovnáme filmový materiál s ostatními analogovými médii 20. století, jako například magnetický pásek nebo gramofonová deska, můžeme se domnívat že jej čeká podobný osud. Nejprve krátké zapomnění, později složité objevování již objeveného a asi i konjunktura podobná té, jakou zažívá gramofonová deska v současné mainstreamové taneční hudbě.

jedničky a nuly rychlostí světla

V profesionální sféře zpravodajské fotografie znamená nástup digitální technologie zásadní proměnu. I když skutečné změny budeme moci posoudit až s větším časovým odstupem, už dnes je jasné, že se především zrychlil samotný výrobní proces. Cesta fotografie (nebo souboru dat?) z místa události do redakce a následně do tiskárny nemusí při současné úrovni techniky trvat déle než několik sekund. Polský fotograf Jan Skarzynski pracuje pro European Press Photo Agency a může srovnávat: „Když jsem před deseti lety začal fotografovat pro agenturu, museli jsme cestovat se zvětšováky, museli jsme si sami vyvolávat barevné fotografie. Digitální fotoaparát vše usnadnil, urychlil, a proto svým způsobem změnil i fotografii. Fotografuji-li dnes klasickým fotoaparátem někde na stadionu a vidím, že fotograf z konkurenční agentury posílá redakci fotku telefonem, zatímco já ještě žádný snímek neposlal, vím, že má přede mnou předstih. A tak se někdy rychlost stává důležitější než obsah fotografie.“ Možnost rychlého přenosu informace je rozhodujícím parametrem i v internetové žurnalistice, která je zejména v českých podmínkách s klasickým tiskem úzce spojena. Asi nejdůležitější změnou ve stylu práce zpravodajského fotografa ale zůstává pouze cenou limitovaná kapacita paměťového média. Možnost exponovat jeden snímek za druhým vypadá jako fotografův sen - neohlížet se na materiál a profocené metry drahého filmu. Na druhé straně ale čeká otázka, zda možnost plýtvání nevede k inflaci řemesla. Fotograf Andrej Reiser k tomu poznamenává: „Každá technická novinka ovlivňuje fotografii a film, a to v několika směrech. Když filmuji na pásek, který mohu smazat a znovu natočit, tak k práci přistupuji mnohem méně precizně, než když mám metr za patnáct či pětadvacet korun, u kterého se nedá nic vrátit.“ V novinové praxi to pak může vypadat tak, že drahý fotoaparát dostane do ruky poučený amatér a místo, aby s dvěma svitky filmu hledal a čekal na rozhodující okamžik dané události, vrátí se do redakce s gigabyty dat a grafik už s tím něco udělá. Tato výhoda se ale může obrátit i proti fotografovi. Maďarský fotograf Péter Korniss se dívá na věc s časovým odstupem: „Když fotoreportér pracuje třeba v Kosovu, do paměťových karet se mu vejde jen určitý počet obrázků, a tak musí dělat výběr - některé obrázky smaže a jiné pošle telefonem do redakce. Fotografie, které smazal, však mohly být pro budoucnost možná velmi důležité. Každý je dnes pod tlakem rychlosti šíření obrazové zprávy a proces digitalizace vytváří ještě větší tlak, tlak na fotografy, šéfredaktory, obrazové redaktory i redaktory, všechno musí být rychlejší a ještě rychlejší a oni přemýšlejí pouze z hlediska klíčových fotografií pro daný moment. Největší nebezpečí digitálních fotoaparátů i celého procesu digitalizace je proto v nedostatku času na objektivní zhodnocení nasnímaných záběrů. Při klasickém snímání na filmy je možné se k nevybraným záběrům vrátit třeba po dvaceti letech a nazvětšovat je. Může jít o fotografie, které byly původně zavrženy z estetických důvodů, třeba byly nakřivo nebo na nich nebyla zachycena celá postava, ale z nadčasového hlediska mohou mít obrovskou výpovědní hodnotu.“

realita a virtualita

Vžitý kulturní předpoklad spatřoval ve fotografickém záznamu reality pravdivý odraz dění před kamerou. Podstatným je jistě i fakt, že dodatečně upravovat klasickou fotografii je snadné pouze pro úzkou skupinu profesionálů. Digitalizace v tomto smyslu znamená i demokratizaci, neboť počítač s obrazovým editorem není žádnou vzácností a počítačová gramotnost se šíří rychlostí internetu. Ivana Košulicová ve svém eseji o grafickém filmu postfotografické éry poznamenává, že převedením do matematických kódů se stává obraz snadno manipulovatelný. Divák pak předpokládá, že pozoruje nezkreslený fotorealistický obraz skutečnosti, často však vidí jen výsledek práce zkušeného grafika. Fotograf a pedagog FAMU Viktor Kolář je v této otázce skeptický: „Digitální fotografové v sobě ponesou nebezpečí nového druhu manipulace a mystifikace“. Nejen v těchto souvislostech uvažuje Thomas Elsaesser o digitalizaci jako o kulturní přeměně více než o technologické.

print!

Klasická fotografie ztratí svoji lidovost, ekonomickou sílu a stane se krásnou nostalgickou zálibou pro elitní skupinu fotografů. A nemnoho nadšených fotoamatérů. Čechoameričan Antonín Kratochvíl se v roce 2000 vyznal ze své lásky ke klasickému filmu: „Mám rád film, protože ho můžu držet v ruce. Mám rád, když v ruce něco držím a to něco není disketa. Digitální fotoaparát je moc velký a na dokumentární fotografie, které dělám, je nevhodný. Potřebuju splynout s lidma a nesmím je vyděsit svým vybavením. Pro agenturní fotografy, kteří fotky posílají telefonem je to výhodné, pro mě ne, já nikam nespěchám.“ Ve válečném konfliktu v roce 2003 v Iráku i on fotografoval digitálním aparátem. Člověk si zvykne na všechno. Přeji dobré světlo.

Klaus opět státníkem

2005-05-12T02:43:00.000+02:00

Václav Klaus se nedlouho po svém zatím posledním státnickém činu, kdy si zaměnil svou osobu za symbol české státnosti a svou funkci za nedotknutelné „boží poslání“, připsal další pěknou státnickou perlu. Po kritice svých polopravd a zkreslení ohledně evropské ústavy a struktur EU obecně ze strany evropských poslanců se natolik cítil dotčen, že snad byl ochoten tuto urážku české státnosti odčinit i v souboji. Bohužel doba není těmto tradičním formám obrany cti nakloněna, tedy rytíř Klaus pro sebe, tedy svou vlast, požadoval omluvu. Nebyl vyslyšen, ba právě naopak, byl vyzván, aby diskutoval. Rytíř Klaus však nemůže diskutovat s někým, kdo neumí číst!!!! Víte pane Zaorálku?

Nyní se kritikem stal pro změnu Václav Klaus. A terčem mu tentokrát nebyl nikdo menší než samotný „car“ Putin. Ten při příležitosti bombastických, vpravdě ruských, oslav vítězství nad fašismem vyznamenal bývalého generála Jaruzelskeho za jeho podíl v bojích za druhé světové války. Je to přímo nepřístojnost, neboť Jaruzelski je také symbolem, jako sám Klaus, ovšem na rozdíl od něj je symbolem pokoření českého a slovenského národa, jejich okupantem, vrahem obrodného procesu v Československu a v neposlední řadě symbolem násilného potlačení demokratického hnutí v Polsku na počátku 80.let 20.století.

Pan Klaus má pravdu, generál Jaruzelski je symbolem, symbolem průměrnosti a produktem své doby stejně jako loajální a poslušný občan Československé socialistické republiky Václav Klaus. Jaruzelski však není tím, za koho jej Klaus vydává. Symbolem roku 1968 jsou Brežněv, Kosygin, Gromyko nebo Gomulka a Cyrankiewicz, nikoliv Jaruzelski, ten plnil příkazy a držel krok, aby nevybočoval, stejně jako loajální občan Klaus do roku 1989. Byl jako typický člen strany a poslušný občan nomenklaturou dosazen na post ministra obrany, jako bezkonfliktní osoba, což jeho viny nesmívá, ale rovněž nemytizuje. Byl členem strany, která vyslala vojska do ČSSR, ale on není tím, kdo o tom rozhodl. Jak je možné, že se Klaus rozhořčuje nad vpádem polských vojsk do tehdejší ČSSR, když jindy tvrdí, že o žádný obrodný proces u nás nešlo. Byla to prý jen komunistická kamufláž a komunisté si nakonec mezi sebou prostě udělali pořádek.

Jaruzelski roku 1981 už je trochu jiný případ. Ovšem ani zde Klausova argumentace neobstojí. I zde je Jaruzelski vším možným, jen ne černobílým symbolem. Chceme-li jej považovat za symbol, pak jen za symbol oddálení demokratizačního procesu v Polsku – červeného hadru pro býky typu Brežněva a Andropova. V roce 1981 byl na místo prvního tajemníka PSDS dosazen jako nejpřijatelnější kompromis pro extrémně konzervativní i liberální proudy polských komunistů. Jednoduše se nic od něj nečekalo, ale zároveň se hodně požadovalo. Společně s prezidentem Jablońskim a dalšími se dostal do neřešitelné situace.

Činy žádali ortodoxní neostalinisté i liberálové uvnitř PSDS, také Moskva, ale i Solidarita, především její radikální část. A tak měl Jaruzelski na vybranou, sám skončit jako Dubček a Polsko jako Československo, nebo se pokusit zachovat „národní zájmy“ a alespoň určitou formu nezávislosti na Moskvě, ale s nasazením polských vojáků proti vlastním lidem a rizikem občanské války. Jaruzelski je ale zároveň i symbolem druhé poloviny 80.let, tedy doby po nástupu Gorbačova a postupného uvolňování politických poměrů v Polsku. Bez jeho předešlých i pozdějších činů by procesy, které vedly ke „kulatým stolům“ zřejmě vůbec nenastaly, nebo by byly značně zpožděny. Je stejně neodmyslitelně součástí demokratizace polských poměrů jako Lech Walesa.

Přísloví praví: kdo nic nedělá, nic nezkazí. Jaruzelski, na rozdíl od pasivního občana výstavního socialismu Václava Klause, hájil alespoň sebemenší autonomii a svébytnost Polska vůči velkému bratru na východě, což bychom slovy dnešního euroskeptika Klause mohli nazývat obranou národních zájmů, obranou proti vměšování velkého bratra, obranou národní svébytnosti a státní samostatnosti atd. Jaruzelski byl komunista, a má neodiskutovatelný podíl na působení komunismu v Polsku. Není však tím, za koho jej vydává Klaus, a už vůbec není na místě, aby kritikem jeho minulosti byl právě Václav Klaus. Jaruzelski pro pád totality v Polsku udělal nepoměrně více něž Václav Klaus v zemi, kterou reprezentuje.

Jaruzelski dostal medaili za své činy uskutečněné dlouho před dobou o níž Klaus mluví.Udělované medaile si lidé nevybírají, medaile si vybírají lidi. Kolik medailí, diplomů a čestných uznání dostal od československých soudruhů pan Klaus a za jaké zásluhy? Opět se český prezident svou kritikou pokusil o státnický čin, či gesto. Pokusy rodí jeden za druhým jako perlorodka, ale opět z toho vyšla blamáž, nikoliv perla. Nechť je pan Klaus prezidentem, když už to musí být, ale ať se nesnaží být státníkem, tahle role mu nesluší a nejde mu. Pro něj asi bude důležitější konstatování, že mu nesluší. Pane Klausi, nesluší vám!!!

Veřejný zájem, aneb jak parazitovat na bulváru

2005-05-11T21:56:00.000+02:00

Malá a nudivá glosa.

Lidé z mediálního prostředí mají neustálou potřebu tlachat o bulvarizaci médií. Jedná se v podstatě o stejný projev, jaký známe od řidičů autobusu, kteří zhusta hodnotí upadající úroveň silničního provozu za použití slova „čurák“ v pátém pádě singuláru. Pojďme si taky trochu zatlachat.

Dr. Stejskal se na úterní přednášce zamýšlel nad definicí bulváru a vyzdvihl dva formální znaky: a) použití reklamních a ne informačních titulků, b) jmenování, tzn. uvádění jmen lidí, nikoli jmenování do úřadu.

Zastavme se u druhého „fenoménu“. Proč jmenovat? Proč uvádět jméno řidiče od Nažidel, když ho stejně nikdo nezná? Krom zákonného omezení tisknout jména mladistvých jsou tyhle otázky zcela v kompetenci vnitřní mediální etiky. Dr. Stejskal jako jediné možné systémové řešení uvedl imperativ nikdy nejmenovat s výjimkou osob veřejného zájmu. Toto řešení je poměrně časté a intuitivně přijímané. Ve skutečnosti se jedná o nesmysl obsahující dva významné paradoxy.

Za prvé. Substantivum „zájem“ etymologicky vychází ze slovesa „zajímat se“. Těžko podezírat bulvár, že publikuje něco, co veřejnost nezajímá. Podbízivost publiku je jeho definiční vlastností. Možná řeknete, že se jedná jen o nesmyslnou etymologickou hříčku a že „zájem“ je ve skutečnosti úplně něco jiného. Co tedy? Veřejný zájem je klišé, prázdné spojení, které si hraje s naší intuicí.

Za druhé (což je podstatnější). Do sféry veřejného zájmu spadá například informace o úmrtí Heleny Vondráčkové, jelikož se s ní konfrontuje většina obyvatel naší republiky. Helena tedy může na rozdíl od Marcely Blažkové (moje sousedka) může umřít zcela transparentně. Tohle chápání je naprosto mylné. Veřejný zájem není nějaká statická množina idejí, zahnívající žumpička odkud si šoufkem vybíráme o čem psát. Objekty veřejného zájmu (například celebrity) vytvářejí právě média, což je paradox – tautologie!

Jak vlastně vzniká a inovuje se onen veřejný zájem, v jehož jménu můžeme psát? Ve skutečnosti je to nějak takhle: Bulvár vybírá lidi a témata, která jsou mimo sféru veřejného zájmu. Tahá je bahnem a vynáší k nebesům. Je to „politováníhodná tendence“, „důkaz bulvarizace společenských hodnot“, „mediální oportunismus a hyenismus“, zkrátka hnus. Bulvárem propíraná osoba se brzy pevně vmezeří do povědomí lidí, stane se objektem veřejného zájmu. A v té chvíli ji mohou začít reflektovat (tahat stejným bahnem) takzvaně seriozní noviny. Jsou tedy klíštětem zakousnutým do tělíčka tasemnice. Parazitem parazita.

Konkrétním příkladem je třebas Patrik Stoklasa, třicáté jméno na plakátu Miss Saigon, zpěvák divizní úrovně, který se proslavil vlastní smrtí. Už o něm můžu psát, jelikož je celebritou objektem veřejného zájmu.

za body děkuji,
Dan Prokop

Pro kulturní fajnšmekry: Záviš

2005-05-11T20:32:00.000+02:00

Aby tady nebyla řeč jen o blozích - protože hlavně kulturou živa je lidská duše - mám tady tip pro ty, kdo neví, co je to hodnotná umělecká tvorba. Ano, řeč je o démonovi nádraží v Citonicích, neunávném koncertistovi a brilantním poetovi jménem Záviš ze Znojma (odkaz na jednu z mnoha stránek).
Vážně pořád nic? Vy ho neznáte? Neříká vám nic jméno člověka, který je duchovním guru všech českých písničkářů, platí za člověka nadprůměrné inteligence - přitom není drogově závislý - a také proslul velmi vytříbenými a hlubkomyšlenkovými texty? Ani názvy písní jako Nikdo to neocenil, Doba je zlá (tristní a depresivní debata o postkomunistické společnosti) nebo Líbej (milostná romance), pořád nic?
Tak dejte na mou radu a stáhněte si mp3. Je to fakt, jak se v lepších kruzích říká, k tanci i poslechu, ani u jídla kůstka nezaskočí a dezertík nezhořkne. Ne nadarmo jezdí Záviš dodnes po koncertech celou ČR...
P.S. pokud jsem trochu něco přibarvil či přecenil - není to klamání, ale úcta k umělecké autoritě.

Hana a Hana

2005-05-11T18:54:00.000+02:00

Absolutně nechápu, jak mohl kdokoli opomenout napsat o Haně a Haně II, tj. o druhé knížce Hany a Hany s názvem Ty vogo. Úspěšné komiksové hrdinky Hana (ta s modrými vlasy a se skutečně většími prsy) a Hana (ta s červenými vlasy a oficiálně většími prsy, ne však většími ve skutečnosti) se po půl roce opět vrací a v prodeji jsou již od 3. května za pouhých 159 Kč (104 stran, na internetu je najdete dokonce za 149 Kč!).
Ve skvělém komiksu nenajdete pouze Hanu (tu s modrými vlasy) a Hanu (tu s většími prsy), ale také nové postavičky jako Dýdžeje, Majka, Bráchu, Hildu (která je fakt blbá a je to kráva), Samanthu, Kláru a Voloďu. Jak Hany samy přiznávají, chtěly, aby se v jejich druhé knížce objevil taky Dýdžej. Nakonec to ale dopadlo tak, že tam jsou všechny jejich kámošky a kámoši. A taky úplně cizí lidi. Hlavní však je, že si Hany nechtějí nechat slávu jen pro sebe. Loni byla jejich knížka nejprodávanější komix, takže teď se Hany rozhodly dát šanci i dalším lidem. I když je samozřejmě jasný, že nejslavnější budou pořád ony dvě (pochyboval o nich snad někdo??).
Pokud jste byl někdo na Pavlači (jako že jsem tam všeho všudy potkala tak maximálně 7 odvážlivců), určitě jste si neměli nechat super vtipnou diskuzi s Milošem (z Prahy), druhou polovinou Miloše (z Bratislavy). Každý má svou Hanu. Milošovi se líbí Hana (s modrými vlasy), Miloš zase nedá dopustit na Hanu (tu s většími prsy). Hany sice nestárnou, ale kdyby náhodou Hana (ta s většími prsy) otěhotněla, Miloš by asi zešílel. Není totiž ženat (jako Miloš), a tak má s Hanou (s většími prsy) mnohem intenzivnější vztah. Jak říkal Miloš, je podle tvarů Hany a Hany poznat, kdy má Miloš přítelkyni. No jo, Slováci :)
Hana a Hana jsou holky opravdu fenomenální. I když z komiksů naprosto čiší šovinismus (k šovinismu se Miloš přiznal), jsou Hany trapně vtipné (nebo snad vtipně trapné?). Feministky je moc rády nemají, ale já se musím přiznat, že občas jsou holky tak "mimo", že se musím smát tomu ničemu. Možná ve mě převládl pocit marnosti.. chi...
Včera se diskutovalo o všem možném. tedy bohužel moc nediskutovalo, publikum bylo buď unavené, nebo čekalo, že snad Miloš bude mluvit méně jako Hana a tak byli v šoku. Alespoň já jsem neváhala a ptala se na vše, co mě v tu chvíli napadlo. Třeba jestli si Hany smí změnit barvu vlasů. Odpověd zněla že sice ano, ale že by se příliš pokazila jejich image. Což chápu. Taky mě zajímalo, jestli bude díl o lesbách (proč by neměl, když se píše skoro o všem) - Miloš to nevyloučil.
Jinak informace pro vás - Milošovi trvá napsat "vtipná slovíčka do bublin" asi tak 20 vteřin (je vidět, že se nám chlapec opravdu nenadře) a je za to velmi dobře placen (kým jiným než senorem Bílkem). Takže pokud se k podobnému projektu dostanete, neváhejte a jděte do něj. Naplno na 20 vteřin týdně. Jako Miloš. :))
Další postřehy mě zatím nenapadají, mám z Han natolik zmatenou hlavu, že se nedokážu pořádně soustředit. Tak snad dopíšu něco příště.
Jen dodatek - pro zájemce - archiv všech Han (Milošem včera aktualizován, kdy se pro nás chudák obětoval a strávil tím několik hodin...) najdete na stránkách Hany a Hany. Hanám zdar, a nezapomeňte, že Hilda je kráva (a ještě ke všemu blondýna)!

Michal a hyeny

2005-05-11T18:40:00.000+02:00

Počítám, že nejsem jediná, kdo lituje chudáka "Česko hledá Superstar" Michala Hudčeka, který sice v sedle vypadal líp než Lex Barker (Old Shatterhand hadra!), ale bohužel z koníka spadl a přerazil si dva bederní obratle. Ironií osudu je, že to stane zrovna jednomu z mála, kteří jsou v této soutěži sympatičtí a krom toho taky umí zpívat. Ale o to teď tolik nejde.
Horší totiž je, jak si tyto mladé lidi, kteří asi těžko věděli, do čeho jdou, přivlastnila média. Od Novy napříč celým (ne)bulvárním spektrem. A tak v hlavní zpravodajské relaci na nejsledovanější televizi nevidím jenom live kotouly, co neskončily dobře. Ale nejsem ochuzena ani o to, jak se zraněný Michal ještě dál nechává fotit a natáčet. Třeba ho k tomu zavazuje smlouva...
Ono ale taky existuje něco jako vnitřní zranění a po pádu ze splašeného koně k tomu nemusí být daleko. Co by se stalo, kdyby Michal v důsledku toho, že musel absolvovat povinnou "dotočnou", třeba zkolaboval nebo dokonce umřel? Přišlo by vám to zajímavé, Pavle Zuno?
Ale jak říkaly naše babičky, všechno zlé bývá k něčemu dobré. Až v neděli na pódium Sportovní haly na kolečkovém křesle připluje Michal Hudček, dá se čekat, že mu na hlasovací konto pošle SMS víc lidí než obyčejně. Možná se pletu, ale uznejte, že kdyby tomu tak bylo, to by teprve byla opravdová reality show.

Na Slovácku, tam je hej

2005-05-11T18:24:00.000+02:00

V záplavě blogů, které můžete na internetu najít, se kupodivu dá objevit i něco od našich zkušenějších novinářských kolegů. Třeba takové Slovácko. Napadlo by vás, že editor Mladé fronty Radek Bartoníček ve svém volném čase píše o tom, že je krásně na jeho rodném Slovácku a že Ostrožská Nová Lhota právě vyhrála fotbalový zápas na okresní úrovni?
Ale je pozitivní, že některé z nás novinářská práce nesežere úplně a jsou schopni myslet také na něco jiného, než na vládní krize. I když na druhou stranu, v Deníku, který je na těchto stránkách nejpravidelněji aktualizován, dojde i na politiku a žurnalistiku - nemůžeme chtít všechno...
Ostatní části se ale už věnují tomu, co avizuje název blogu. Lidé, tradice a fotografie z krásného Uherskohradišťska, na které se tak rád vrací jeden editor celostátního deníku. Tak mu udělejte radost a navštivte jeho stránky!

Choval se jako diktátor, skončil v chlívku

2005-05-11T16:14:00.000+02:00

„Všechno, co kdy uděláš, ovlivní tvoji budoucnost,“ říkají buddhisté, ale jestli to je pravda, se dá ověřit jen málokdy.
Profesor chemie, který učil naši třídu na gymnáziu, byl vousatý, vzteklý a malý. Možná proto vždycky raději vyskočil na vyvýšený stupínek u tabule, odkud měl dokonalý přehled nad třesoucími se studentíky. Jeho moc rostla s vlivem, který získal na škole. Jako zástupce ředitele si tak zřejmě věřil ještě víc.

Bez problémů uhodil studentku, která se přeřekla.

Dívku, kterou viděl jít ruku v ruce s jejím novým chlapcem, zesměšnil tak, jako kdyby si coby zkušená prostitutka vedla do hnízdečka lásky špekatého sexuchtivého Němce.

Řval jako lev ještě předtím, než někdo stačil poplést vyřešení chemické rovnice.

Spolužačce, které zemřela maminka, vynadal, aby na něj nehrála divadlo a nenosila černou pásku na levé ruce jen tak.

To, že jsme se proti němu nevzbouřili, byla určitě chyba. Jen jednou, když na moji nejlepší kamarádku zakřičel: „Dej si bacha, nebo ti máma zhebne na rakovinu“, jsem prudce vstala, otevřela okno a řekla: “Je tu trochu dusno, nemyslíte?“ A tenhle profesor, kterého se bály snad i bílé křídy u tabule, zmlkl a neodpověděl ani slovo.
Na letošním srazu celého gymnázia vypadal jako starý pes, který přišel o zuby a už nemá sílu ani štěkat.
Ze školy musel odejít, protože další a mnohem odvážnější generace studentů si už nenechaly líbit šikanu, která ho nejspíš tolik vnitřně uspokojovala.
Druhá manželka, kterou si vzal po rozvodu s první ženou, jej opustila a navíc přišel o všechny peníze i střechu nad hlavou. A začal přespávat někde v chlívku.
Nakonec se zoufale obrátil na první ženu s tím, jestli by u ni nemohl aspoň bydlet. Nic víc. Dnes už to jsou dva cizí lidé v jednom domě.
Že by příčina a následek fungovaly tak rychle? No, nevím, ale je pravda, že jen těžko bychom se mohli zlobit na starého pána, který už neskáče před tabulí jako legrační trpaslík, ale chodí pomalu a s námahou.
Kdo ví? Možná že i jemu nakonec došlo, že se kdysi mohl chovat trochu líp.

Nejnovější typ média je na světě

2005-05-11T13:44:00.000+02:00

Vzhledem k tomu, že můžeme do pátku posílat už jen příspěvky z oblasti nových médií, tak myslím, že tento příspěvek by se mohl poslat i příští týden, protože tak nové médium tady ještě nebylo. K překvapení mnohých ho vymysleli v sousedním Polsku (skoro se mi chce pelíškovsky napsat, že to byli soudruzi v Polské lidové republice, nebo jak to bylo:)).A abychom učinili etické spravedlnosti za dost, zdrojem je idnes.cz.
Věřte, nebo nevěřte, ale je to tak. To, že si můžeme přečíst komiks v klasické časopisecké podobě, že ho najdeme v novinách a na internetu, je známý fakt. Dalším známým faktem je, že si rádi čteme na toaletě. No, a v neposlední řadě je faktem, že občas někoho pošleme do pr.... Koumáci v Polsku spojili tyto tři fakty a ejhle, vyšel jim z toho komiks na toaletním papíře (jedna role za cca 140 korun). Šlo zřejmě o komiksové nadšence a milovníky, kteří nechtějí zostudit Supermana, Spidermana či jiné podobné týpky, tak na toaleťák tisknou politiky. Už je jen na vás, jestli si toaletní komiks pouze přečtete, nebo ho použijete ... no,však vy víte jak.

Diskuzní fóra aneb děti se nám zpily do němoty

2005-05-10T14:44:00.000+02:00

Na jedné z posledních přednášek Nových médií jsme se zabývali i fenoménem diskuzních fór, která jsou k dispozici za články internetových médií a jejichž funkce a regulace může být přínosem, ale také zdrojem problémů pro daný web. Nakonec jsme nedospěli k jednoznačnému závěru, zda takové příspěvky raději redigovat či ne, zda jejich množství nějak spolehlivě omezit, anebo fórum úplně zrušit.
Já si myslím, že rušení fór by byla strašná škoda. Dnes se mi totiž podařilo na serveru www.novinky.cz narazit na článek s příznačným názvem Děti se na škole v přírodě zpily do němoty. Článek sám o sobě nepřináší nějaké převratné novinky, každý z nás byl jistě jednou mladý a ví, že na školních výletech se stejně nedělá nic jiného, než se nonstop chlastá, ale to diskuzní fórum k němu opravdu stojí za to.
Je vtipné, neotřelé, originální a hlavně vysoce lidské! Myslím si, že dokonale ukazuje vztah českého člověka k oněm lahodným nápojům souhrnně nazývaným alkoholické. Dovolila jsem si vybrat několik perliček, pokud nebudete mít dost, můžete si diskusi přečíst celou:
- Škoda, že mě taky nepozvali, dal bych si pár panáků s nima.
- Co se v dětství naučíš, v mládí jak když najdeš!
- Na rohu ulice leží placatá čepice, opodál je nablito...Kdo to byl, kdo to byl, kdo to byl? To Lenin se tu vyzvracel, když ze schůze se navracel !
- No prostě podle paragrafu 155 zákona 28/1998 se ožrali jak zákon káže, je to tam černé na bílém.
- Ty dnesni decka uz neumi ani pit... To je porad samej pitnej rezim, ale jak to jednou deti vezmou doslova a zacnou se tim ridit tak je hned lifrujete do nemocnic...
- Příští rok jedem na lyžák, tak ať vim - jaký množství vodky může "začátečník" vypít, aby nebyl hóóódně vožralej? Dík

Ross a Českozlodějsko

2005-05-10T11:46:00.000+02:00

Už od začátku semestru sem chci napsat o jednom internetovém magazínu. Není to blog, je to prostě magazín, možná trochu něco, jako naše Carolina. Jmenuje se to CS magazín a adresu má www.cs-magazin.com. Přispívají sem lidi, Češi a Slováci, kteří žijí mimo svou vlast. Magazín vychází jednou měsíčně, víc se o něm dočtete na jeho stránkách.
Ani bych se o něm nedozvěděla, kdyby se u nás doma jednoho krásného dne kolem Vánoc neobjevilo cosi, čemu by se s oběma očima zavřenýma dalo říkat komentář. Tenhle "komentář" splodil někdo, kdo si říká Ross Hedvíček, jaké krásné české jméno! Od chvíle, co jsem si přečetla první odstaveček toho textu toho člověka nenávidím. Emigroval do USA, už je to asi hodně dávno, a o dění tady nemá evidentně žádný přehled. Když mu nějaký jeho strejda na vsi řekne, že za komunistů bylo líp, bere to, jako stanovisko celého národa.
Prostě jen zle kritizuje Českou republiku, českou politiku, českou demokracii, zkrátka všechno, co je jen trochu české. Českou republiku nazývá zásadně Českozlodějskem, jediné, co ho zajímá je, kdo kdy spolupracoval s Stb. Píše to na základě ničím nepodložených domněnek. Prostě všechno dělá jen pro to, aby co nejvíc urážel.
Kdyby aspoň někdy napsal nějakou kritiku na USA, kterou jsem od něj ještě nečetla a trochu se zamyslel nad tím, zda to co dělají tamější politici v čele s prezidentem, možná bych se tolik nevztekala, ale to on zřejmě nevidí.
No, přečtěte si nějaký jeho text sami a poznáte, proč při vyslovení jeho jména začínám vidět rudě.
Ale abych nebyla nespravedlivá, musím podotknout, že jeho poslední článek o našem novém premiérovi Paroubkovi byl, také kvůli četným negativním reakcím na jeho psaní, o poznání mírnější a místy až přátelský.

Kam až to může zajít...

2005-05-10T10:27:00.000+02:00

Ptáte se co? A kam? Minulý týden jsem si na zkoušku koupila relativně nový bulvární SuperSpy :-) Řeknu vám, kam se na něj hrabe Blesk... Na titulní stránce byla (sice malá, ale byla) upoutávka na článek uvnitř - Míša Nosková: Hudčeka chci do postele!
Ani mě to nijak nezajímalo, takže jsem si to nejdříve nepřečetla a celé číslo jen letmo prolistovala... Když mi ale moje maminka udivěně řekla, co to má znamenat, že v tom článku o nějaké postelové aférce není ani zmínka, začalo mě to zajímat. Říkala jsem si: "To zase mamka špatně něco pochopila..." A ejhle - měla pravdu. Titulek na hlavní straně odkazoval k něčemu, co v článku vůbec nebylo.... Dosud jsem tu záhadu nepochopila a pravděpodobně ani nikdy nepochopím... Pokud je to ve vašich silách - napište!

A abych nebyla podezřelá, že se snažím na poslední chvíli nahrabat body (a kdo ne, že?), tak svůj další postřeh vložím do jednoho příspěvku :-)))
Pořád ve školy slyším, jak bychom se měli chovat eticky, morálně a slušně. Přemýšlím, jestli moje snaha chovat se tak, nevyznívá naprázdno.. Potřebuji kvůli seminární práci Etický kodex Deníků Bohemia. V mé skorodomovské redakci, Benešovském deníku, mi ale šéfredaktor, že mi to dát nemůže, že si to maximálně můžu na místě přečíst. Prý je to jen jako součást pracovní smlouvy a lidem zvenku by to dávat neměli. Odkázal mě na nadřízenou z Prahy, jakousi paní Pancerovou, abych jí raději napsala, jestli mi kodex může poskytnout. Přestože se poté objevila jiná možnost, jak kodex VLP (chápej Vltava-Labe-Press) získat, raději jsem napsala mail dotyčné paní Pancerové. Je tomu již 10 dní a nikdo se ani nenamáhal, aby mi odpověděl. Ani to, že mi ho neposkytnou. Prostě nic. Ztěžuje mi to tak další práci na seminárce. Myslím si, že pokud vás někdo o něco požádá, slušností je odpovědět. Alespoň jednou větou. Půl minuty by snad nikoho nezabije... Jak jsem ale na školních chodbách zaslechla, nejsem jediná, kdo má podobný problém...

Miloš Zeman byl opět ve formě

2005-05-10T06:16:00.000+02:00

Milí spolužurnalisté, vřele vám doporučuji rozhovor, který minulý týden poskytl expremiér Miloš Zeman internetovému server česká média (http://www.ceskamedia.cz/article.html?id=147169) Jeho tématem byli čeští novináři a česká média. Můžeme ho brát jako dobrou terapii pro případ, že se k nám budou politici chovat při naší práci povýšeně a arogantně. Budeme totiž vědět, že je to teď oproti Zemanovým časům docela pohoda. Pokud už teď tušíte, že expremiér žurnalistům opět nic nedaroval, tušíte správně. Skoro by se chtělo říci, že Zemanova obsese vůči nám novinářům je zralá pro analýzu psychologa. Nu, posuďte sami. Zeman vidí novináře následovně: "Obecně si myslím, že o českých současných novinářích většinou platí moje hodnocení, že je to nejhloupější socioprofesní skupina české společnosti. Protože hlupáctví není jen nedostatek intelektu. Hlupáctví je poměr mezi ambicemi a schopnostmi." Nitku suchou nenechal ani na těch, kteří se nechávají označovat jako publicisté. "Provokativně bych řekl, že co publicista, to blb. Když vidím podpis Josef Vopršálek – publicista, překládám si to jako Josef Vopršálek – blb.
Současně se ale Zeman snaží čtenáře velmi půvabně přesvědčit, že za jeho zlatých časů se k novinářům (čti "blbům" a "hlupákům") při zasedání různých stranických grémií choval vždy mnohem poctivěji, než to dělá dnešní ČSSD. "Povídejte se: za mne byla zasedání ústředního výkonného výboru otevřená. Já jsem ve svém úvodním referátu prohlásil, že novináři jsou hyeny, póvl a lumpenproletariát. A potom měli novináři příležitost sledovat z balkónů celé jednání ÚVV. Dnes v úvodním referátu předseda ČSSD prohlásí, že milujeme novináře, a jednání je poté uzavřeno, aby se ho novináři nemohli zúčastnit. Co je poctivější?"
V podobném duchu bych mohl pokračovat, ale bylo by to pořád to samé. Rozhovor si rozhodně přečtěte. Jsou tam totiž i další perly. Zeman například navrhuje, že by bylo nejlepší veřejnoprávní televizi zestátnit a o Alexandra Mitrofanova a Jiřího Leschtinu přirovnal k "novinářským prostitutům." Pokud nic jiného, určitě se u rozhovoru pobaveně usmějete. Nebo se zděsíte, že někdo jako Miloš Zeman byl celé čtyři roky českým premiérem.